Poháry touhy
Když Viola zdědí po svém dědečkovi, o kterém nikdy neslyšela, vinohrady a dům na jihu Moravy, obrátí se jí život vzhůru nohama. V Praze jí nic a nikdo nedrží, tak se rozhodne na Moravu odstěhovat. Chce ctít rodinnou tradici a provozovat vinařství. Ale nic není tak lehké, jak se zdá. Viola ví o vínu to, že je bílé a červené. Ale že je pěkná dřina ho vyrobit, to teprve zjistí. Starat se o hrozny a vinici dá opravdu zabrat. Natož když jí místní nevěří a někteří jí hází klacky pod nohy. Viola se setkává s řadou překážek, předsudků i lidskou zákeřností. Do toho všeho je tu svalnatý Viktor, který to v posteli opravdu umí. Navíc se Viole začíná zjevovat duch jejího mrtvého dědečka a snaží se jí sdělit určité poselství ze záhrobí. Na scéně se ještě objevuje chladnokrevný násilník, který se zaměřuje na mladé ženy. Je Viola v nebezpečí? Zná násilníka osobně? Skutečně ji Viktor miluje? Proč ji Filip Severin nesnáší? Dokáže se o vinohrady postarat a vyrobit vlastní víno? Podaří se jí na vesnici vůbec přežít?
To je mnoho otázek, které se mi při čtení honily hlavou, takže musíte číst, abyste dostali všechny odpovědi!
„To necháš zvítězit šecky, co ti hážou klacky pod nohy? Ty, moja vnučka?“ Známý hlas se ozval tak zblízka, až nadskočila. Rázem rozevřela oči a otočila hlavu ve směru, odkud zazněl. Rozeznala by ho i v hlubokém spánku. Duch – mlhavě nejasná postava oblečená do svetru a plandavých kalhot, které už dobře znala, levitoval pár centimetrů nad zemí. (…) Upřela na poloprůhledného dědu rozšířené zornice, polkla a začala v hlavě formulovat otázku. Než ji ale stačila položit, opět k ní pronikly vibrace jeho hlasu. „Šecko bude v pořádku. Věř mi.“
„Nevím, o čem to mluvíš!“ vyhrkla. „Vysvětli mi, co bude v pořádku? Prosím!“
„Pochopíš to včas. Nic nevzdávej.“ „Dědo, já ale potřebuju vědět…“ Než větu dokončila, mlžnatý přízrak se začal rozpouštět. „Kruci, proč mi nikdy neřekneš nic pořádného!“ vzkřikla se slzami v očích.
Vyprávění se střídá z pozice Violy, násilníka a ještě jednoho muže (raději neprozradím koho, abych moc nespoilovala J ). Děj se ze začátku vyvíjí pozvolna, ale pak nabere spád a je opravdu zajímavý. Nenechá vás knihu odložit. Chtěla jsem si ke čtení dát symbolicky sklenku vína (děj k tomu vyloženě vybízí), ale abych se přiznala, ani jsem to nestihla. Protože jsem druhou polovinu knihy doslova zhltala za nedělní večer. Nedalo se od příběhu odtrhnout a já si stále říkala, že si pro tu skleničku skočím, až dočtu další kapitolu, pak tu další a další, až už bylo po půlnoci a mně zbývalo posledních pár stránek.
Musím zmínit, že se Markéta tématem dotkla mého srdce, protože mám trošičku podobnou situaci ve svém životě. Taky máme rodinný vinohrad, kterému se celý život věnoval jen dědeček (od manžela maminky tatínek). Ale po jeho smrti jsme museli přiložit ruku k dílu všichni. A až poté jsme zjistili, jaká je to veliká dřina. Navíc tuplovaná, když to člověk dělá jenom jako koníček – po práci. Zrovna je období sklizně a dozrávání, takže jsem ráda, že moje fotky jsou přesně k tématu – přímo z naší vinice. Za týden bude vinobraní a nám už začíná kvasit v demižonech burčák. Dědeček by byl rád, určitě na nás z nebíčka dohlíží, jak se mu o to pěkně staráme, stejně jako Viola v knize. Prostě je to srdcovka J
Velice příjemný, čtivý příběh s trochou erotiky, krimi zápletkou, která mimochodem opravdu překvapí, a nádechem mystiky. Právě nadpřirozeno knihu zajímavě okořenilo a mně se líbil jeho závěr, který nemohu prozradit, ale moc se mi líbilo, jaký důležitý účel zjevování dědečkova ducha mělo. Celkově mohu říci, že mě Poháry touhy bavily a překvapily. Po pravdě jsem se trošku bála toho žánrového „mišmaše“, ale vše bylo opravdu skvěle zakomponované do děje, vzájemně na sebe navazovalo, že mě vážně mile překvapilo, jak se dá plynule zařadit do románu pro ženy krimi zápletka i mystično a duchové. Kniha je určená pro všechny, kteří mají rádi příběhy plné napětí, lásky, erotiky, vína, ale také tajemna. Já jsem si čtení užila, téma se dotklo mého srdce a mohu knihu Markéty Harasimové vřele doporučit J.
Moc děkuji nakladatelství MaHa a spisovatelce Markétě Harasimové za poskytnutí recenzního výtisku.