Ostrov
Název: Ostrov
Autor: Victoria Hislop
Počet stran: 340
Vydal: Euromedia Group, k. s.
ISBN: 978-80-249-1017-8
Anotace:
Hlavní postavou románu, jehož děj se odehrává především na krétském ostrově Spinalonga, je mladá Angličanka Alexis Fieldingová. Tu trápí, že nezná historii rodiny matčiny větve a odmítá se smířit s tím, že to tak možná zůstane navždy. Rozhodne se tedy, že odcestuje na Krétu, do vesničky jménem Plaka, kde její matka vyrůstala. Tam vyhledá matčinu dávnou přítelkyni a jejím prostřednictvím se postupně seznamuje s tragickým příběhem své rodiny. Osud Alexiny prababičky a babičky je neoddělitelně spjat s ostrovem Spinalonga, který se nachází v bezprostřední blízkosti Plaky, na nějž krétští obyvatelé vykazovali příbuzné, kteří onemocněli leprou. Alexis v průběhu vyprávění pochopí, proč matka odmítala mluvit o své minulosti a zároveň si uvědomí, že odkrytím dávných tajemství může změnit přítomnost i budoucnost…
Recenze:
Kniha je nejen o nemocné Eleni, která po dlouhých deseti letech ve vyhnanství na ostrově umírá, ale i o jejich dvou dcerách, které dál žily svůj život bez ní. A ne vždy šťastný. Anna je sobecká, bezcitná potvora, která se provdá do bohaté rodiny a ani to ji neuspokojí. Marie je tichá, hodná a jako taková musí mít smůlu – sama onemocní leprou a je odvezena na ostrov. Naštěstí se objeví lék, který všem nemocným postupně dá šanci na nový začátek a Spinalonga se po víc jak padesáti letech stává jen ostrovem duchů. Marie má to štěstí, že se zdravá vrací k rodině, zatímco Anna je v manželství vinou své záletné povahy nešťastná a manželovi je nevěrná s jeho bratrancem. Kdo ví, čí je dcera Sofie, kterou porodí. Nemohlo to skončit dobře, Annu manžel zavraždí. Já sama jsem měla chuť jí nafackovat.
Alexis Fieldingová ví celou pravdu o své matce Sofii. Byla bych asi v šoku, kdybych se něco takového dozvěděla o své rodině. Jí to však dodá odvahu postavit se čelem ke svému nefungujícímu vztahu s přítelem a usmíření s matkou.
Já prostě miluju knížky, kde je nějaké to rodinné tajemství, protože, co si budeme povídat, všichni máme nějakého toho kostlivce ve skříni. Ovšem tajemství v podobě malomocenství, vraždy, tomu říkám terno. Místy mně až mrazilo nad tou krutostí. Neumím si dost dobře představit, že bych své dítě musela nechat nastoupit do člunu, zamávat mu a po zbytek svého života si jen představovat, jak moc nemoc pokročila, jak se mu žije, bez možnosti ho obejmout. Jeden den tady je a druhý den už se jen dívám přes moře na ostrov, kam je odvezeno.
Úryvek z knihy:
„Když Eleni přicházela k molu, dav ani nehlesl. Jedno dítě zaplakalo, jeho matka jej ale hned utišila. Jeden citový výlev by stačil na to, aby se všichni tito zoufalí lidé přestali ovládat. Naposledy se otočila k zástupu. Svůj dům neviděla, byla si však jista, že okenice zůstanou zavřené ještě dlouho a za nimi budou plakat její dcery. “