Adaptace

Kniha, která si rozhodně zaslouží vaši pozornost. A rozhodně si zaslouží překlady do dalších jazyků. Věřím, že celosvětově by tato kniha měla úspěch. Báječné překvapení od slovenské autorky.

Já osobně nečtu české autory ani ty slovenské. Jsem velmi ráda, že jsem tentokrát udělala jednu z mála výjimek a kniha mi zdobí čestné místo v knihovně.

Nedávno prošla vlna postapo mánie a téma se zdá být vyčerpané. Ano, tato kniha nemá moc „nových“ pohledů či nápadů na toto téma, sem tam by to chtělo trochu rozvést a pár stránek navíc o celém tom světě, do kterého je děj zasazen, by rozhodně neuškodilo. Ale má něco, co u většiny těchto knih postrádám. Styl a atmosféru. Způsob, jakým je kniha napsaná je skoro až neuvěřitelný. Vtáhne s první větou tak silně, že si ani nevšimnete a je konec. A to se přesně stalo mě. Otevřela jsem knihu a za pár hodin jsem jí měla přečtenou. Postavy jsou poměrně slušně vykreslené, mají hloubku – budou vás štvát, budete je mít i rádi, zápletka má smysl a má i rozuzlení. Najdete zde vše, co dělá příběh dobrý. Popisy děje nejsou nudné ani zdlouhavé – místy spíše trochu osekané. Jsou však tak reálné, že vše vidíte jako na plátně. Nic v knize není prvoplánové. Vše dohromady neuvěřitelně ladí. Potkáte pasáže úsměvné, vážně, smutné, napínavé, technické, romantické, nečekané a i takové, kdy byste nejraději knihu vzteky hodili proti zdi a autorce fakt vynadali. A né zrovna slušně:-) Miluji příběhy, které ve mě něco vyvolají. Tato kniha toho vyvolává hodně. Kniha se mi trefila zrovna do chvilky, kdy jsem potřebovala něco takového číst. Rozhodně si jí později přečtu ještě jednou.

Slovart opět ukazuje svůj skvělý um vydat fakt dobrou knihu. A já za ní opět děkuji.

Já nepíši nikdy o čem kniha je (neumím to bez spoilerů:-)). Od toho tu je anotace:

Zoya měla všechno – domov, přátele, rodinu… A pak lidstvo zdecimovaly války. Teď nemá nic. Přišla i o svůj domov. Ale přizpůsobila se. Vpřed ji pohání jen naděje, že ji vzácná mapa dovede do posledního útočiště na Zemi. Lidé zkoušení válkou a nemocemi se také přizpůsobili novému světu a bojují o každou minutu života. Osamělá dívka putující neznámou krajinou je pro ně snadnou kořistí. Když Zoje pomůže neznámý Simon, poruší tím křehkou rovnováhu poválečného společenství a musí za to zaplatit životem. A tak se Zoya vydává na cestu zničenou krajinou s nadějí, že ji mapa po jejím mrtvém kamarádovi skutečně dovede před brány města, kde ještě vládne lidskost. Tedy měla by… Dystopická verze budoucnosti v nejnovějším románu Miroslavy Varáčkové Adaptace má až nebezpečně blízko k realitě, která může zabušit na dveře už zítra.

Ukázka:

Ulice, kterou kráčím, mi připomíná domov. Vysoké budovy,úzká cesta lemovaná spoustou rozbitých lamp, několik zhasnutých tichých reklamních poutačů, které poznamenal čas. Přeje-du po nich pohledem, ale snažím se jim nevěnovat pozornost. Nebylo by dobré, kdybych si cokoliv z toho, co vidím, příliš při-pouštěla. I tak mám co dělat, abych dokázala jít dál a nesesypala se, tak jako mnozí přede mnou. Jako mnozí z hrstky těch,kdo jsme přežili.Vleču se pomalu, na zádech batoh s věcmi, které mi zbyly a které nezbytně potřebuju pro život. Několik tablet na čištění vody, deka, pár konzerv s ovocem a masem, termolahev, fotky,stará empétrojka na solární baterie, kterou si pouštím ve chvílích,kdy je mi nejhůř, a ručně kreslená mapa, co mi dal před svým odchodem Noe. Ta pro mě znamená nejvíc. Představuje naději a bez naděje bych sotva dokázala byť i dýchat.Těsně před zničeným mostem vedoucím nad železničními kolejemi si sednu na obrubník a dopřeju svým unaveným nohám krátkou úlevu. Nemám kam spěchat. Už ne.Bolí mě svaly, po dlouhé chůzi pálí chodidla. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem se pohodlně stulila do měkkého křesla,stáhla nohy pod sebe a oddala se pocitu bezpečí. Ten mi chybí asi nejvíc.