My ostatní tu prostě žijem

Knihu musím shrnout hned na začátku svého elaborátu. Byla skvělá. Čtivá, bez zbytečné omáčky okolo, jasná a chytlavá tak, že jsem se ani nenadála a byl konec.  Patrick Ness má mou hlubokou poklonu za námět knihy a za zpracování. Konečně trochu jiná YA kniha, která není úplně blbá a úplně stejná jako ty ostatní. Prostě fantasy, kde fantasy vlastně není důležité a je odsunuto na druhou kolej. Jen sem tam vystrčí drápky nebo na vás koukne modrým okem.

Ano, nějaká ta připomínka se najde. Ovšem žádná není k obsahu. Co mi hned ze začátku vadilo, bylo zbytečně velké řádkování, velká písmenka a zbytečně velké odsazení od okraje. Možná to byl účel pro mladší ročníky, pro které je kniha spíše určena, aby se jim to chtělo číst. Dnes je totiž trend, který prý tvrdí, že velká písmena a velké mezery neděsí nečtenáře a ti pak mají představu, že kniha se jim bude lépe číst a vlastně není tak tlustá, jak se zdá. Podle mě je to blbost a zbytečné plýtvání místem a papírem.

V anotaci píší, že příběh vypráví o těch, co nejsou vyvolení, nezabíjí duchomory, zombíky a nejmenují se Finn. Kniha vypráví o mladých na střední (samozřejmě v maturitním ročníku, jak jinak), kteří jsou svědky podivností z jiných světů a s těmi bojují hipsetři. Vyvolení průběžně během roku umírají, obživají, znova umírají (hlavně ti, co se jmenují Finn, tak se jmenuje totiž každý druhý hipster) a naše partička přežije, protože nikdo nemá hipsterské jméno a jich se to vlastně netýká.

Tady máte anotaci oficiální. Díky ní jsem si knihu vybrala k recenzi. No kdo by odolal? Já tímto děkuji hned ze startu nakladatelství Slovart za recenzní výtisk. Fakt super počtení:-)

 „A co když nepatříš mezi vyvolený? Mezi ty, co maj za úkol zlikvidovat zombíky nebo bojovat s duchomorama (nebo co má to modrý světlo a všechny ty mrtvoly zase sakra znamenat)? Co si počít, když jsi jako Mikey? Kluk, kterej chce prostě jenom odmaturovat, užít si maturitní ples a možná už konečně sebrat odvahu a pozvat Hennu na rande dřív, než se něco semele a někdo už zase vyhodí školu do vzduchu. Protože někdy má člověk větší trable než to, že se tenhle měsíc už podruhý schyluje k zániku světa, a někdy prostě musí umět najít i v obyčejným životě něco neobyčejnýho. I když třeba tvýho nejlepšího kámoše uctívaj pumy jako modlu.“

Během čtení mám neutuchající potřebu si dělat poznámky. Občas z těch poznámek chci udělat recenzi. Takovou poznámkovou, asi jako jsem udělala u knihy Jackaby. Ono to ale nejde udělat u všech knih. Jen u některých, které si o to vysloveně říkají. A tato si o to řekla sama hned na začátku čtení.

Pod přebalem je jelen. Našla ho Čudla. Obal přežil. 

Proč je na rožku jelen? To bude něco pro myslivce? Nebo chyba tisku? Co má jelen společného s hipstery a Buffy?

Hrozně velké řádkování .

To jsem již zmínila v úvodu. Očividně mě to fakt rozčilovalo.

Velká písmena

Proč? Mladí čtenáři nejsou dementi, aby se jim tiskla písmenka jak v knihách „Moje první čtení“ . Šetřete lesy! – no, nakonec jsem si na to zvykla a po pěti kapitolách to přestala vnímat.

Str. 21 – Autor je fanoušek Avatara.

No co jiného je autor, když jedna z postav zří kočku?

Názvy kapitol – vtipná vsuvka s popisem dějové linie u vyvolených hipsterů. To mě fakt baví! 

..a bavilo až do konce. Hlavně ten náběh dělat si z klasických YA fantazáren pro puberťáky srandu.

Hlavní děj – trochu splácané, zmatené, postavy mají spoustu myšlenkových pochodů, které nechápu. 

Ovšem v průběhu děje se vše vysvětlilo a konečně mi to začalo dávat smysl.  Kolem 50té strany jsem se chytla.

Str.31 – Duchové a smutek. Autor je nejen fanouškem Avatara, ale i Harryho Pottera. 

Okamžitě jsem si duchomory představila jako mozkomory.

Během čtení mám nutkavou potřebu si jít umýt ruce, ale bojím se, že to bude bolet.

Mikey má totiž problém. A v knize je to tak živě popsané, že máte pocit, že ten problém je i váš. Nejen Mikea. Sympatické je právě to, že on má ty obyčejné problémy. Nevyvolené problémy. Ty, co můžou potkat každého z nás. Né ty, co mají zachraňovat svět se syndromem Pottera „Zachráním vás, i kdybych měl sám umřít“ a hrdinně se staví do cesty děsovci s okurkou v ruce.

Teprve u 6té kapitoly jsem si všimla, že jejich názvy se občas prolnou do i do hlavního děje.

Někdy jsem se víc než na hlavní příběh těšila na název kapitoly, protože jsem se u toho dobře chlámala. Myslím, že po této knize se už na YA kečupáky nebudu koukat tak „vážně“ jako doposud. Patos v těch knihách na mě bude totiž stříkat hned z obálky.

Nevím, jestli se mi líbím, že na mě hlavní postava z knihy mluví. Já jí odpovídám, ale ona mě ignoruje a mele si dál. Já ovšem nemohu ignorovat ji.

Mikey má spoustu problémů. Jeden z nich je, že na vás mluví. Ale jak začnou umírat hipsteři, tak toho pozvolna nechá.

Autor píše opravdově. Lidsky. Píše tak, že mu to věříte. Příběh v sobě cítíte.

Styl, který autor používá, nazývám „vcucka“. Dokáže vás natolik vcucnout do knihy, do postav, do děje, do pocitů, do všeho, že jsem součástí knihy. Všemi smysly. Vcuc.

Str.185 – Cynismus, s jakým autor píše názvy kapitol mě baví čím dál víc.

Občas je teda na ty vedlejší postavy (hlavně na ty se jménem Finn a Šanon) dost hnusný. Ale desetiřádkové shrnutí vedlejšího děje vyvolených hipsterů popsané stylem „Mary Sue“ je fakt boží. Vlastně mám pocit, že to jsou dvě knihy v jedné.

Ta jejich matka mě sere.  

Ehm, pardon. Ale je to tak. To je občas taková megera, že to svět snad neviděl.

Pocity postav jsou čím dál tím více propracovanější.

Ano, propracovat to ještě více, tak je z knihy nekonečný příběh a jejich živé pocity vás donutí létat s Falcem v oblacích. Doslova.

Hamr jako limuzína je fakt cool. Hlavně když je žlutá. Autor nemá vkus! 

Přesně, jak si dovoluje napsat, že je to hnusné auto??

Str.270 – Stále nemůžu z těch názvů kapitol. Jsou vtipnější pořád více. A je v nich tolik patosu a cynismu! 

Ano, výborná parodie na všechny ty kečupáky, vyvolené, Buffy, Tvájlájt ságy a podobně.

Poznámky autorů na konci knihy nečtu. Ale tady jsem to prostě přečetla. Krásná tečka na konec. Dokonalé zakončení.

ZE 3/4 ŽID A Z 1/3 BŮH