Sirotčinec pro podivné od podivné

Naučila jsem se, že pokud je příběh psán jako vícedílná série, raději si počkám na dopsání zbytku, abych dál nemusela čekat na pokračování delší dobu. První díl jsem kdysi přečetla během pár dní. A musela jsem čekat. A na mne poměrně dlouho. Vyšla dvojka a já už věděla, že jí nebudu číst dříve, než budu mít v ruce trojku. Takže jsem si počkala. Na Vánoce jsem dostala dvojku a o nějakou chvilku později jsem získala i třetí díl a to od Martinus.cz. Takže recenzní výtisk musel počkat, než přelouskám dvojku. Musím tedy říci, nebo spíše napsat, že to pro mne byl boj. Druhý díl mne poměrně zklamal. V jedničce to mělo tak krásně našlápnuto. Pokračování bylo spíše takové jen tiché a nevýrazné. Neměla jsem se nač těšit, neb vše bylo lehce předvídatelné a místy opravdu nudné. Doufala jsem, že to alespoň zachrání fotografie, které mě v první knize tak uchvátily. Snaha se cení, výsledek z druhého dílu to však nevylepšilo o řády, ale jen tak o schůdek. Myslela jsem, že třetí díl snad ani neotevřu a tak, jak jsem se u prvního dílu nemohla rozhodnout, do jaké kategorie knihu zařadit, nyní už to vím. Je to prostě kniha pro děti. Pro trochu odrostlejší, ale pro děti.

Nakonec jsem ale třetí díl otevřela a jako první jsem si prolistovala celou knihu a zkoumala fotografie. Doufala jsem snad, že mě navnadí, abych se začetla i do písmenek. Navnadily. Naštěstí. Mrzelo by mne, kdybych příběh nedočetla.

Během čtení Knihovny duší jsem se přesvědčila, že kniha je opravdu pro děti. Jednoduchá dějová linie, dosti předvídatelné s rozuzlením tak překotným a poměrně jednoduchým, že dětská mysl to krásně pobere a bude uspokojena. Já byla uspokojena nakonec taky. Hlavně se příběh přestal táhnout jako sopel z nosu, jak tomu bylo v díle minulém a nabral ten pěkný spád, jako měl na začátku. Velké plus. Žádný patos, žádné zbytečné chození kolem horké kaše během děje, skoro vše krásně přímočaré. Jen občas opět zdlouhavé popisy a u některých charakterů postav jsem si klepala na čelo, že to je trochu přitažené. Ale pokud jsem přepnula na mód „dítě“ parádně jsem se bavila. Paradoxně se mi na celé sérii líbí Oliva. Právě ta, která je na obálce prvního dílu. Její charakter mi přirostl k srdci asi nejvíce.Celkově příběh Emmy a Jacoba mi přišel druhořadý. Prostě mě nezajímal. Více mě bavil jejich svět, smyčky, stvůry a jiné obludnosti a příběhy vedlejších postav. Vše bylo zajímavější, než oni dva.

Tak obrovské možnosti celý příběh měl a i ten konec mohl být „wooooow“. Nakonec celá série ve mě zanechala pocit „je to jiné, je to podivné, líbí se mi to“. A přemýšlím, zda si nepůjdu koupit andulku a budu doufat, že ví, co jsou smyčky a nějakou mi ukáže. Jo, to je nápad. Pořídím si andulku a budu jí říkat Smyčka. Slečna Smyčka. A Až naše dcerka povyroste, bude sedět v křesle, Smyčku na rameni a bude si číst Sirotčinec. A já jí k tomu čtení uvařím kakao. Ale jo, ve výsledku se mi ta série líbila a dost vážně uvažuji nad tím, že si jí přečtu ještě jednou a pěkně naráz.

Ale prvně si skočím pěkně do kina na Burtona:-))

 

Anotace:

Podivuhodné dobrodružství podivných dětí pokračuje třetím dílem tam, kde druhý díl skončil: v londýnské podzemce, do které se infiltrovaly stvůry a ve které je netvor, k němuž Jacob našel klíč v podobě „netvorštiny“. Vlak, do něhož stvůry násilím nahnaly podivné děti i některé ymbryny, dávno zmizel v tunelu. Zůstala však pachová stopa a k Emmě a Jacobovi přibyl podivný pes Addison, který sice nosí brýle, ale čich mu slouží dobře.

Tak začíná poslední (zatím? doopravdy?) velká mise našich podivných a podivuhodných přátel. Na nebezpečné výpravě za osvobozením svých druhů potkávají Jacob a Emma další podivné, laskavé i kruté, poznávají zradu, nebezpečí závislosti, závist i chorobnou touhu po moci. Na konci musí Jacob volit, který z obou světů mu bude domovem. Anebo ho čeká překvapivé řešení? Odpověď naleznete v knize, v níž text opět skvěle doplňují dobové fotografie, některé více než zvláštní – zkrátka podivné.

Za recenzní výtisk a ucelení celé mé Podivné série děkuji Martinus.cz