Moje uši umí číst: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Kniha skvělá, film hrozný, audiokniha výborná. Měla jsem nedávno takový Peregrin maraton. To abych vstřebala úplně všechno. Jelikož u šití velmi ráda poslouchám audioknihy a povětšinou takové, jejichž knižní předlohy jsem četla (tady nevadí, když se občas myšlenkama zatoulám k přišitému prstu k látce nebo věnuji vteřinku pozornost dcerce a její neutuchající potřebě mi píchat špendlíky do stehna), tak Sirotčinec byla jasná volba. A myslím, že jsem rozhodně neprohloupila.
Když audiokniha vycházela byla jsem nadšena z filmové obálky. Pak jsem viděla film. Už asi nejsem nadšena z filmové obálky a spíše bych ocenila tu původní knižní. Nějak asi Burtonovi nemohu odpustit jeho málo Burtonovské pojetí knihy a vynechanou stať z mé oblíbené školní básničky z hodin slohu „úvod, stať a závěr“. Ale co už. Každopádně ptačí placka uvnitř mi udělala radost:-) Ta se vážně vydařila.
Pokusím se zase napsat něco přímo o příběhu, ale předem se omlouvám, na to moc nejsem, proto se tomu většinou snažím vyhýbat a úskočně sem dávám anotace oficiální:-)
Tak tedy. Je to o puberťákovi, kterému něco/někdo zabije dědečka, který vyprávěl husté pohádky o sirotčinci někde na konci světa u zábradlí s nápisem „Konec světa – nepadejte“. V tom sirotčinci byli podivné děti s dírama v břiše, mafiánskýma olověnýma botama, dítko plivající včelky a nebo vychovatelka, která ovládala nějakou časovou smyčku a měnila se v loskutáka. Eh..peregrina. Ale měla přezdívku Ymbrina. A pak jsou na scéně obludky, co papaj očička. (No, tak tohle mi fakt nejde, takže si dáme tu ofiko anotaci:-)) (Malý důkaz pro slečnu Šárku z Onehotbook, že není dobrý nápad, abych je psala:-))
Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Stará sbírka bizarních fotografií.
Existuje opravdu podivný sirotčinec pro děti se zvláštními schopnostmi, o němž Jacob jako malý slýchával? Teď je mu šestnáct a po rodinné tragédii se vydává na cestu, která mu umožní pochopit, kým vlastně je. Nezodpovězené otázky jej zavedou na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objeví rozpadající se trosky starého domu. Když bloumá opuštěnými chodbami, uvědomuje si, že jeho obyvatelé byli skutečně velmi neobvyklí. Co s nimi má společného? A mohli by být ještě naživu?
S první puštěním pro mě přišel šok. Nečte to dítě. Kluk. Což mě mělo asi napadnout, že to tak bude, když na fotce je Viktor Dvořák a né obličej sousedovic puberťáka. Nevím proč, ale vždycky jsem si při čtení série představovala hlas mladého floutka. První dvě kapitoly jsem si na to opravdu musela zvykat. Ale to byl můj problém a celkem brzy přešel. Nakonec jsem hlasu Dvořáka přišla na chuť. Načetl to fakt dobře. Bylo to poutavé a vevýsledku jeho hlas dal té knize takový důležitý šmrnc. Jakoby se konečně díky tomu přehoupla z té hranice dětská/nedětská kniha do té části více pro starší. Takže pane Dvořák – díky moc. Bylo to fajn sedm hodin u šicího stroje. A mimochodem, na té fotce na zadní straně obalu audioknihy vám to poměrně dost sekne.
Taková ta hudba/děsivé zvuky/ševeholení/ bylo velmi dobře zvoleno jako zvuková vsuvka mezi kapitoly. Pročítala jsem recenze na audioknihu u kolegů recenzentů a dočetla jsem se, že měli problém s tím, že čtené slovo bylo o dost více potichu než právě ty mezizvuky. Já si toho nevšimla. Možná to bude tím, že mám přehrávač většinou vyhulený na plné gule. Protože mi tu hučí šicí stroj, pípá žehlící lis, vyřvává plotr, z televize na parapetu mezi pracovnou a dětských pokojíkem zpívá Máša Bajo Bajo Bajinky a dítko kňourá, že chce špendlíky. Takže já to tu opravdu musím mít hodně nahlas v některých chvilkách. Jinak neslyším ani slovo z audioknihy. Máte pocit, že tu mám blázinec? To máte pocit opravdu správný. 😉
Defakto opět nemám audioknize co vytknout /věřte, že já se fakt snažím něco najít/. Já prostě placky od OnehotBook miluju. 😉
Takže na závěr musím OneHotBooku poděkovat za další výborný recenzní výlisek a zatleskat 🙂
Zda máte malou ukázku.