Pusinka
Anotace:
První román, ve kterém se čtenářům představují policisté Charlie Zailerová a Simon Waterhouse.
Jen na pár hodin si Alice Fancourtová odskočila od svého dvoutýdenního miminka. Starost o malou Florence svěřila svému manželovi. Jakmile však po návratu vstoupí do dětského pokoje, jako by se propadla do zlého snu. Trvá na tom, že dítě, které leží v postýlce, není její dcera. Její manžel David tvrdí, že Alice buď lže, nebo se zbláznila. Jenže Alice ví, že musí policii přesvědčit, než bude příliš pozdě…
| Nakladatel: | Ikar | |
|---|---|---|
| Edice: | Edice světový bestseller | |
| Série: | Charlie Zailerová a Simon Waterhouse | |
| Jazyk: | česky | |
| Pořadí vydání: | 1. | |
| Rok a měsíc vydání: | 2015/11 | |
| Počet stran: | 320 | |
| Vazba: | Pevná | |
| Formát, hmotnost: | 152 × 233 mm, 510 g | |
Recenze:
Jsem zmatená. Nějak netuším, zda kniha splnila či nesplnila má očekávání. Všude plno nadšených recenzí na tuto knihu a mě to přesvědčilo, že si mám taky přečíst nějakou tu krimi. Teď spíše musím napsat něco jako psycho krimi. Při prvních stránkách jsem byla vnitřně vyděšená z představy, že by se něco podobného mohlo stát mě a mé malé Pusince. Pak jsem ale spíše přemýšlela nad tím, kdy budu mít ten správný pocit z „noční můry každé matky“ a nad tím, jak tam spoustu věcí nechápu a s každou stránkou jsem si říkala, že tohle je zbytečnost, která knihu natahuje a nemá v příběhu žádnou důležitost. (Což se mi poslední dobou stává u skoro všech knih).
Pocity jednotlivých postav jsou krásně popsány a člověk by i měl důvod si myslet, že je zná osobně. Obzvláště u hlavní postavy Alice, která je psána v první osobě. Vyprávění Simona a Charlie je poté ve třetí osobě a tohle přeskakování mi občas lezlo na nervy. Stejně jako to, že každá kapitola se odehrávala jiný den. Což mě donutilo vytáhnout tužku a papír a dělat si poznámky k jednotlivým dnům. To abych se v tom nezamotala úplně.
Dále nechápu chování manžela Alice. To mělo jako znamenat co a jaký to mělo důvod a základ? Ke konci to bylo smeteno ze stolu jedním odstavcem bez vysvětlení. Ale co mě opravdu nejvíce rozčiluje, je to, že Alice celou dobu v té první osobě v mysli mluví a jedná tak, že to všechno tak prostě je a nemůže to být ani jinak a nakonec je z ní super detektiv na vlastní pěst. Ten rozpor mezi myslí postavy a rozuzlením na konci prostě nechápu, nesedí mi a je to celé kostrbaté.
Ano, četlo se to dobře (i s přeskakováním pasáží o duševním rozpoložení vedlejších postav a jejich vztahů/nevztahů) a i když jsem skoro ze začátku věděla, že vrahem je zahradník (haha) , tak to nebyla zas tak špatná kniha. Potenciál to má, stejně tak i autorka, ale nevím, kdy si přečtu ještě něco dalšího. Možná té knize dám později další šanci a zkusím jí přečíst znova a třeba zjistím, že mi tam něco uniká. Ale hned tak to nebude.
