Lidský život ve verších
„Sysinka není vůbec Hranatá. Ona je to pomyslné Pí, co všechny ostré hrany pěkně zakulatí. Všechno krásně zjemní, rozjasní a její verše dávají všemu najednou smysl. Sysinka není ani tak člověk. Ona je bytost. Prostě tu je a dělá svět hezčím. Pomocí slov. A s těmi umí opravdu kouzlit.
A více se o ní dozvíte buď mezi řády a nebo až ona sama bude chtít:-)“
Každé dítě, když je malé,
vidí věci dokonalé,
hledá lásku, poznání –
na svět lidí pozvání.
Důležitý pro něj hmat,
z kostiček si staví hrad –
když jej ale chytne máma,
dávno už ví, že je známá…
Oči slouží ke koukání,
uši zase k poslouchání –
co však jeho zajímá?
Přece nová rodina!
Když se na něj máma směje,
to je pocit, který hřeje,
když mu pak dá s láskou pít,
cítí, že to má tak být.
Jakmile ho táta koupe,
klidně, tiše, s citem houpe,
ví, že jej má taktéž rád,
může klidně, tiše spát.
…
Roky plynou, vše se mění,
mnohé spadá v zapomnění –
dítě si chce s jiným hrát,
hledá pojem „kamarád“.
V škole bývá srovnáváno,
zjišťuje, že není samo,
jehož nitka osudová
není tak moc pohodová.
Snaží se však zapadnout,
držet se a nespadnout
mimo třídu vrstevníků,
když se daří, tak má kliku!
Mnohdy se však děti smějí –
nehezké se věci dějí,
dítě hledá ale dál
cestu, aby nepadal…
Rodina své místo ztrácí,
je to domov, kam se vrací
rádo, ale s pocitem,
že zná větší matku – Zem.
…
Přicházejí první lásky –
buď krasavci, nebo krásky,
radost, také zklamání –
nový pocit poznání.
Doma člověk téměř není –
od rána až do setmění
chce užívat života –
to nastane samota.
Jeden pocit druhý střídá,
s rodiči však vyjít.. Bída!
Všechno zná a umí líp,
proč nemůže sám už žít?
…
Jednoho dne pozná ale,
že ambice velké, malé
co měl v době studií,
čas a rozum odkryjí.
Ať je žena, nebo muž,
nechce žíti takto už –
hledá lásku životní
a ne známost na pár dní.
Svatba, poté rodina,
tím koloběh začíná,
opět znova, od miminka,
to tatínek, tu maminka.
Vidí opak rubu – líc,
pro své dítě chtějí víc,
milují ho, rozmazlují,
svoji lásku utužují.
Pryč jeden rok, deset let –
tak rychle se točí svět,
láska jejich uvadá,
v stereotyp upadá.
Problémy se kupí v práci,
ztrácí smysl pro legraci –
dítě roste, oheň – voda,
radost střídá nepohoda.
Jak „dítě“ pak svatbu slaví,
tak se jistě dobře baví –
když nemůže máma, táta,
starají se o vnoučata.
…
Člověk stárne čím dál víc,
nebaví ho takřka nic,
mladým lidem nerozumí –
nechápe, co všechno umí.
Jeho vlasy zbělají,
téměř barvu nemají –
důchod jemu právem patří,
vždyť znalostí, těch má za tři.
Prohloubí se rysy v tváři,
které značí jeho stáří,
když někudy chodívá,
berli v ruce nosívá.
…
Každý život jednou skončí,
rodina se s duší loučí,
všichni pláčí, roní slzy,
že odešel takhle brzy.
…
Co je potom? Těžko říct…
Někdo říká prázdno – nic,
jiný ráj či život nový,
kdo však pravdu celou poví?