Tma, zima, hlad… Vše jen v šedých tónech.

„Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.“

 

Musím se přiznat, že původně jsem si chtěla dát pauzu od psaní recenzí a vůbec jsem neměla v plánu ji na tuto knihu psát. Ale protože je tak skvělá, tak si prostě alespoň krátkou recenzi zaslouží. Další kniha, která putuje na seznam těch mých nej.

 

Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vtrhne sovětská tajná policie NKVD (pozdější KGB) a s její matkou a bráškou ji odvlečou pryč. Netuší kam, a co s nimi bude. A hlavně proč? Proč jsou už měsíc v tom špinavém vagonu smrdícím po výkalech? A kde je tatínek?

Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina přežívá jen díky lásce k rodině, výtvarnému umění a kreslení obrázků všeho, co se v jejím okolí děje. A hlavně díky víře v život. Chce žít a přežít.

 

„Jeden člověk! Dva kbelíky! Někdo mrtvý?“ zavelel strážný. Zavrtěla jsem hlavou, celá dychtivá jít ven. Strážný ustoupil a já seskočila, ale ztuhlé nohy mě zradily a já upadla do bláta. (…) „Davaj!“ křikl strážný. Následovala série ruských nadávek a pak na mě plivl. Vstala jsem a přehlédla celou délku vlaku. Obloha byla šedivá a vytrvale pršelo. Uslyšela jsem křik a viděla, jak někdo vyhodil do bahna bezvládné dětské tělo. Nějaká žena se za mrtvolkou snažila vyskočit. Uhodili ji do obličeje pažbou pušky. Pak vyhodili další tělo. Smrt začala svou sklizeň.

 

 

Knihu na toto téma jsem ještě nikdy nečetla. Jak lidé z gulagů žili, nebo spíše přežívali a jak obrovskou zimou trpěli. V šedých tónech je opravdu velice silný příběh, který by si měl přečíst každý.

Tohle je moje první kniha od Ruty Sepetys. Měla jsem jí už dlouho na seznamu a nyní, díky její nové knize Sůl moře (kterou už mám na cestě) se na ni konečně dostala řada a já jsem za ní moc ráda. Spisovatelka píše neuvěřitelně čtivě, nejsou zde žádná nezáživná místa a já hltala stránku po stránce, až byl najednou konec. Pak následuje epilog, který mě většinou u knih dostane, a přes slzy nevidím. Pak poznámka autorky, jak vše bylo a že je vše podle skutečných událostí, mnoho situací a zážitky jsou skutečné a zažili je její příbuzní. Jen postavy (až na jednu) jsou smyšlené.

Dočtu. Prohlížím si mapy v knize, které Lina kreslila, aby věděla, kde všude byla, včetně časové osnovy. Lidé byli na Sibiři vězněni dvanáct let. Dvanáctkrát půl roku bez slunce – každý rok půl roku polární noci. Sněhové bouře. Hlad. Vši. Tyfus. Kurděje. Omrzliny. Vše jen V šedých tónech. Dvanáct let se snažit přežít… Nedovedu si to představit. A tak se jen dívám na tu mapu… a pláču…