Čtu ušima: Porodní bába

Uff. Fakt nechutně…dobré? Upozorňuji, že v textu níže se může objevit nějaká ta vulgarita a nechutnost. Nebo spíše objeví. Já se s tím moc srát nebudu.

Mám tu vzkaz pro čtenářské představitele postav.

„Četla jsem všechny dostupné knihy de Sadeho. A ustála jsem to. Poslouchala jsem Porodní bábu a poblily se mi uši. Několikrát. Ale za to nemůžete. To ta kniha. Vy můžete za to, že se mi to líbilo. Jako fakt. Tedy ne jako, ale určitě. Dejte si někde na mě i za mě panáka, protože tohle nahrát muselo být fakt drsný. Klobouk dolů a díky za to.“

Musím tedy přiznat, že šití u tohodle kousku fakt nebylo moc jednoduché. Zpětně mám pocit, že jsem víc párala a
opravovala, než že jsem šila. Vše mi šlo od ruky jako psovi pastva. I se mi pracovalo pomaleji a o něco hůře. Díky té atmosféře jsem se ale pustila do věcí, které jsem dlouho odkládala a vůbec se mi do nich nechtělo. Kostlivci ve skříni a pod žehlícím lisem. Nakonec jsem toho během poslechu moc nenašila, ale za to jsem toho hromadu nažehlila, poskládala a předchystala. Ale jo, na přípravné práce si budu pořizovat takovéto audioknihy a na šití ty veselé. 🙂

Pavla Beretová (Které to tedy nesmírně sluší na fotkách na přebalu CD Porodní báby) můsí být trochu úchylná. Ale myslím to v dobrém. Já bych to s takovou lehkostí nepředčítala. Víločce propůjčila sama sebe, řekla bych. A rozhodně to není tedy jen způsobem, jakým byla Víločka jejím hlasem oživena, ale i tím, že jsem si hlavní hrdinku prostě představovala jako Pavlu. Jak jinak by jako měla vypadat, ne? Jen v těch pasážích se zubní protézou to Pavle moc neslušelo. Ale nejvíc slyšet byla ta smršt emocí v přednesu. V každém slově, v každém písmenku. Hlasovým projevem se probouzely na každém slyšitelném řádku všechny nálady, nenálady, radosti, smutky, vzteky. A s jakou lehkostí byla přecházena vulgarita v textu. Jakoby slovo kurva, kunda, šulin a podobně bylo čteno jako chleba, boty, kamaše. Prostě pohoda jazz.  A klidně se vsadím, že si to Pavla určitě místy užívala. Občas to bylo slyšet.

A pány Vlasáka a Plesla taky skoro jen a jen chválit. Jaroslav Plesl ve výsledku byl dobrý poručíkem Johannesem. Četl skvěle, intonoval také pěkně, procítěně, emoce mi z repráku skákaly jak utržené. Charakter postavy vystihl úžasně. Bylo slyšet tu rozpolcenost postavy. Ale…jak to mé „ale“ popsat. Jeho hlas se mi zdál příliš „klackovitý na nácka“. Třeba to někdo cítí stejně nebo podobně jako já.

Hlas ze záhrobí v podání Jana Vlasáka byl velmi důstojný. S ním i vy sami začnete přemýšlet nad tím, co jste kde zmrvili, podělali a co šlo udělat lépe, jinak a co naopak ještě hůř. Já mám hlas pana Vlasáka ráda. Když jsem ho tam zaslechla poprvé, nevím proč, vrátila jsem se někam do minulosti a poslouchala knižní inscenace v rádiu. Ale to hned přešlo. Bylo pěkné se s ním zamýšlet a výborný výběr mrtvého hlasu.

Hudba – tak ta byla pěkně hnusná. A to je dobře. Skvěle korespondovala s danou kapitolou a pěkně mi zatlačila myšlenky nad předešlým příběhem hluboko do mozku, tam si na ně pokaždé sedla a brumlala..a brumlá asi pořád. A tak to nejspíše má být.

Zvuk pěkný a čistý, jen občas jsem musela dát volumítko nahoru, neb jsem měla pocit, že se čtenáři nějak utišili. Ale nijak mě to nerušilo a ani nerozčilovalo.

Ve zkratce – je to nechutný, ale výborný.

Přidávám rozhovor z BLOGU OneHotBook, který je tam už trošku zaposunut dolů 🙂

Jak se vám Porodní bába líbila?
Pavla Beretová: Knížka se mi hrozně líbila, je výborně napsaná. Ale jsem upřímně ráda, že už to mám za sebou… Jde o hodně náročné téma, které je podle mě i skvěle zpracované tak, že se člověka dotýká, že působí syrově a pravdivě.

Jaroslav Plesl: Autorka na pozadí válečných událostí rozehrává podivuhodné výpovědi několika málo aktérů. Láska, která vzplane mezi laponskou dívkou a německým důstojníkem je absolutní a vražedná. Román na mne zapůsobil maximálně sugestivně, téměř vás nutí ho při četbě od-prožívat.

A jak se vám zamlouvaly vaše postavy? 
Pavla Beretová: Víločka je sice poněkud rozporuplná, ale to je právě na té práci dobré, že si člověk najde množství způsobů, jak to udělat a vystřídá spoustu hereckých poloh. Měla jsem pocit, že ačkoli její postava vstupuje do hrozných situací, nevypadá to vycucané z prstu, ale jeví se to jako velmi upřímné. Hodně věcí se mě v tom příběhu opravdu niterně dotýkalo. Třeba už samotný příběh obrovské lásky, pro kterou je člověk schopen udělat úplně cokoli. Byla jsem z toho opravdu nadšená… V některých pasážích jsem měla problém je vůbec přečíst, jak jsem natahovala a slzy se mi vlévaly do očí. Skutečně si myslím, že je to pravdivé a hluboké.

Jaroslav Plesl: Postava Johanna, kterou jsem měl možnost číst, je ambivalentní člověk, zmítaný událostmi, zapřisáhlý nacista a zároveň milující a oddaný mladý muž. Podléhá nejenom citům a válečným odpornostem, ale i drogám, které ho zbaví kontaktu s mrzkou realitou a doženou ho k ještě zoufalejším koncům.

Jak se vám jako interpretům pracovalo s velmi specifickým jazykem autorky?
Pavla Beretová: Tohle mi nešlo nijak proti srsti: jak to bylo napsané, tak jsem to četla. A jestli bylo výrazivo někdy živočišné a vyhraněné – život je taky živočišný a vyhraněný, aspoň občas. Naopak mi bylo příjemné, jak je text dobře napsaný a že má v sobě určitý proud; že plyne a teče. Tím tokem textu jsem se mohla nechat unášet a užívat si to. Když se tam objevil nějaký expresivnější výraz, snažila jsem se ho spíš přečíst úplně obyčejně, protože tak by to podle mě řekla i moje hrdinka.

Jaroslav Plesl: Mám rád severskou poetiku a vůbec mi nevadí syrové scény, které by mohly na někoho působit až jako pornografie. Děje a události jsou popisovány brutálně realisticky, ať už jde o milostné prožitky, nebo válečné zkušenosti – ale o to autentičtěji také působí.

Jak jste si herecky pohráli s tím, že je vaše postava v průběhu příběhu postupně čím dál víc poznamenaná hrůzami, na nichž se musí podílet?
Pavla Beretová: To se vlastně udělalo tak nějak samo. Samotná kniha ani audiokniha není vyprávěná chronologicky a dějové linie se v ní střídají, ale já jsem svoje pasáže natáčela v chronologickém pořadí. Takže tam automaticky vzniklo rozdílné ladění, kdy na začátku jsem to četla jinak než poté, co moje postava projde všemi těmi příšernými situacemi, které ten projev samy hodily do jiné hlasové polohy. Ale bylo to přirozeně tak, jak nás vedl sám text.

Jak jste se na četbu připravovali?
Pavla Beretová: Tentokrát jsem neměla na přípravu moc času, ale přečetla jsem si knihu a před čtením jsem si vždycky nastudovala text, který se měl natáčet. Abych věděla, o čem to je – a dál už jsem se nechala vést samotným textem – protože jak už jsem říkala, je opravdu skvěle napsaný. Autorka je vážně dobrá a navíc je to i výborně přeložené.

Máte rádi podobný typ literatury, nebo jste se k Porodní bábě dostali spíš mimoděk?
Pavla Beretová: Já čtu obecně romány docela málo, věnuji se spíš odborné literatuře, zajímají mě třeba publikace týkající se křesťanské středověké mystiky. Beletrii čtu jen minimálně, ale oblíbila jsem si spisovatelku Olgu Tokarczukovou, od které jsem četla všechno. Podobné tématice nebo období, v němž se odehrává Porodní bába, se raději vyhýbám, protože mi zkrátka nedělá dobře. Tohle bylo spíš nečekané setkání, ale jsem ráda, že jsem si jím prošla.

„Nestrašily“ vás pak ozvěny toho silného příběhu, třeba jako noční můry? Nebo si „nenosíte práci domů“?
Pavla Beretová: Musím říct, že mě to opravdu zasáhlo a hodně jsem přemýšlela nad tím, čeho všeho jsme schopní, a co se to v tomhle historickém období stalo, že lidé úplně zešíleli a ztratili jakoukoli schopnost objektivního nazírání skutečnosti… Proto jsem ráda, že to už mám za sebou, ale na druhou stranu si myslím, že je dobré si připomínat, že se v lidech skrývá i tahle stránka, kterou bychom měli mít spíš pod kontrolou.

Jaroslav Plesl: Román na mě hodně zapůsobil a něco podobného ze sebe člověk hned tak „neshodí“. Úplně chápu, že se kniha dočkala filmového zpracování, i když je napsána tak sugestivně, s tak velkou imaginací, že by bylo třeba velkého filmařského umění, aby se snímek knize vyrovnal, nebo přinejmenším přiblížil – jak už to u takovéto výjimečné literatury bývá.

Vaše postavy jsou z dnešního pohledu na „špatné straně“ těch zlých – nacistů. Jak jste tenhle rozpor jako interpreti vnímali a ztvárňovali?
Pavla Beretová: Svou hrdinku jsem dokázala pochopit, protože takové věci vlastně zažíváme pořád – i když víte, že něco není v pořádku, nasadíte si klapky na oči a jdete za svou láskou. Ani to nemusí být za láskou, ale i v každodenním životě některé věci zkrátka nechceme vidět a děláme, že se nás netýkají. Tohle téma vnímám v Porodní bábě jako stále aktuální – i když teď nežijeme v tak vyostřené situaci jako za 2. světové války, jsou zas vyhrocené jiné záležitosti. Pak je tam obrovské téma odpuštění a přijetí: to jsou také věci, které zažíváme dnes a denně a máme s nimi problémy. Nevnímala jsem tam nic, co by pro mě bylo nepochopitelné. Samozřejmě je pro mě nepochopitelná ta nelidskost, a že může zajít tak daleko. Ale ta „malá“ lidská témata pořád všichni prožíváme a neměli bychom se tvářit, že ne: pro lásku uděláme všechno, s odpuštěním i nepřijetím máme problém, cítíme se odloučení… Všechno tam je. Nejvíc blízké mi v tom bylo asi právě téma boje s temnotou v sobě.

Jaroslav Plesl: Před několika lety jsem se ocitl ve Finsku. Ať už v Helsinkách, nebo malém městečku Tampere, tahle země na mne vždy působila jako klidná krajina jezer a lesů. Se všemi těmi saunami a úsměvnými historkami o finské lásce k alkoholu, povzbuzené nedávnou prohibicí. Jak potom musí román Porodní bába působit na čtenáře a posluchače strašlivě až brutálně… Mohl by to být téměř šok. I já se ve Finsku setkal s dobrotivým lesním mužem, který ale povážlivě změnil výraz tváře, když řeč došla na 2. světovou válku a potažmo na úlohu Finů v ní. Dodnes s tím mají problém a k této části dějin přistupují přinejmenším poněkud naježeně. A právě i o tom je románPorodní bába. I když pochopitelně ne jenom o tom.

Posloucháte „svoje“ audioknihy, v nichž jste účinkovali? 
Pavla Beretová: Jen málokdy, protože práce s hlasem mi připadá hrozně odhalující až obnažující. Prostor mezi mikrofonem a hercem je velice subtilní, takže je v něm slyšet úplně všechno. Každá nepravost nebo falešný tón strašně vynikne, zejména když poslouchám sama sebe. Mluvené slovo jako takové mám hrozně ráda, ale jak si ho pouštím před spaním, často u něj usínám. Vidím však ve svém okolí, že audioknihy jsou čím dál populárnější. Hodně lidí je má rádo, a když nemají čas číst, mohou tak poslouchat četbu třeba v autě…

 

Anotace:

Je pozdní léto roku 1944 a v oblasti Pečenga na severu Finska probíhá laponská válka. Nemanželská dcera ze šamanské rodiny, odmalička odsunutá na okraj společnosti, působí jako porodní bába. Pak se ale bezhlavě zamiluje do nacistického důstojníka Johannese a z vlastní vůle následuje německé šiky do vojenských a vězeňských táborů, kde pomáhá jako zdravotní sestra. Zatímco dříve děti vítala do světa, zde se z ní stává anděl smrti a nakonec i ji semelou nemilosrdná kola dějin… 

No, já sice nevím, na čem autorka Katia Kettu ujíždí, ale chci to taky. S touhle knížkou se teda fakt nesrala. Kniha je surová, sprostá jak dlaždič, nechutná, plná humusu. Popisuje tu dobu z jiného pohledu, z jiného meřítka. Vyprdněte se na to, že spousta recenzí píše, jak by to šlo napsat jinak, méně sprostě, bez těch nechutností a celkově to nemuselo být tak..obnažené. Jsou to sračky. Ten příběh by bez tohodle ztrácel smysl. Ztrácel to vykreslení a tu touhu všem ukázat, že držet hubu před zvěrstvem či ho obalovat změkčenou verzí je kravina. Tím se to nezlepší, tím se nic nezmění a tím se z lidských hoven neudělá hrouda zlata. Jsou knihy, kde jsou nechuťárny a vulgarismy k ničemu a nemají opodstatnění. A pak jsou díla jako Porodní bába, kde to potřeba je. Je to vyžadováno, jinak si nedokážeme představit to podstatené z příběhu a budeme žít na duze s poníky. Umučení Krista od Gibsona bylo taky skvělé. A víte proč? Protože si na nic nehrál a naservíroval to tak, jak to prostě bylo. Jaký šok.  Realita je a bude surová, drsná a nechutná. Zvykejme si.

A jak to většinou nedělám, tak papírovou verzi si přečtu taky. I když příběh znám, chci se včíst do slov autorky.

Onehotbook dělá svou práci fakt skvěle a já si po další jejich výlisku opravdu myslím, že jsou nejlepší u nás na trhu. Díky za vás a vaše placky:-)

A pro vás je malá ukázka knihy zde: Ukázka audioknihy

Tak si ji kupte a doporučuji při čtení moc nejíst ani nepít.