Svět knihy: Sudičky, indulóna, Yetty a Svatá trojice

Slyšela jsem zvěsti o tom, že existují lidi, co se celý rok těší na Vánoce. (Co to je??) Nevím, co je na Vánocích lepšího než na Světě knih. Já patřím do skupiny lidí, co sice nevědí  o existenci Vánoc, ale celý rok se těším na Svět knihy. A letos mé nadšení z blížícího se termínu obzvláště nebralo konce:-)

Ale pěkně popořadě.

Ráno v sobotu jsem byla vzbuzena nejmladším členem hranatého týmu něco kolem 4-té ráno. Prý jsem toho od půlnoci naspala už dost a je čas si povídat. OK. Tak jsem si s ní tedy povídala až do jejího usnutí před šestou ráno a šla si udělat kafe.Provedla jsem ranní hygienu a namalovala jsem si obličej na hlavu – to aby lidi venku poznali, kde mám předek a kde mám zadek. Vzala jsem svůj malý žlutý vak plný zakázek a vyrazila směr ku nádraží. Tam jsem si zakoupila linecká kolečka ke snídaní (po dopsání článku mi někdo musíte připomenout, že ty drobkovitou padrť v kabelce musím vysypat) a další kafe. Ve vlaku jsem si pěkně pustila do uší opět Tady byla Britt-Marie a nadšeně jsem si poposedla, když jsem zjistila, že mám o skoro půl hodiny více času na poslouchání audio knížky, než bylo v plánu, neb vlak bude na své trase opožděn z důvodu výluky na trati. To jsou skoro tři kapitolky!! Před Prahou si ke mě přesedl tatínek se synátorem. Malému bylo tak deset – víc snad ne. Pamatuji se, jak říkal, že myslivci mají kuše, aby mohli střílet. Pak se opravil na pistole. Tak jsem mu trochu pomohla, že určitě myslel pušky, ale že když slovo Pistole a kUŠ dá dohromady, tak to je vlastně puška. Takže to má správně – klučík se vítězoslavně podíval na tatínka a pronesl: „Vidíš, jsem tě dostal, co?“ A bylo hotovo.

Přesunula jsem se z hlaváku metrem na výstaviště. Stoupla jsem si první fronty na lístky. Hned té z kraje. Pár minut jsme tam tak všichni postávali a tempem závodních šneků jsme se přibližovali k okénkům. To moje schovávalo usměvavou a vrásčitou tvář, které jsem se co nejmileji omluvila, že byť jsem dostatečně odborná veřejnost, tak nemám to správné odborné razítko a dostatečně silné brýle, abych si přečetla, že jsem ve frontě pro odborníky a jestli by byla tak hodná a nenašla u sebe lítsky pro běžné smrtelníky. A našla. A našla je za polovičku! Buď jsem jí byla sympatická, nebo jsem v ní vzbuzovala lítost.  Každopádně už  jsem erudovaná odbornice a ještě veřejná! Paní pokladní to potvrdila tím, že mi prodala lístek v té odborné frontě. Tímto vám paní moc děkuji, odstartovala jste velmi příjemný den!

Moje kroky okamžitě vedly k hlavnímu vchodu, kde jsem si nechala roztrhat odbornou vtupenku a ihned druhými dveřmi odešla ven, jen abych si nechala orazítkovat obě dvě ruce. (Pán na mě blbě koukal, když jsem chtěla razítko na obě ruce a vysvětlovala jsem mu, že si je velmi často umývám, tak abych měla šanci, že mi někde kus razítka zůstane a nemusím platit vstupné znova.) Jakmile jsem vylezla ven, zamířila jsem na zahrádku restaurace/kiosku/kavárna/hladovéokno Pražana a konečně si sedla a dala si další kávu. Zavolala jsem Terezce a Lence, že už jsem na místě i s polštáři a můžou si je vyzvednout. Jako první přišla Terezka (já vím, že jsi mi říkala, že Terezko ti říkají hlavně doma a tak a že raději Terko, ale u tebe se to jinak ani nedá, než být Terezka:-)). Terezka je velmi milá osůbka. Téměř až éterická. Podle jejího výrazu jsem snad i vytušila že polštář se líbil. Pak si vyzvedla zakázku i Lenka. No a když jsem osiřela nad nedopitou kávou, přišly ony. Sudičky!!

Čtyři sudičky hledaly místo. Našly ho u mého stolu, kde jim ale chyběla jedna židle. Tak jí ukořistily u vedlejšího stolu. Nebylo ještě ani dvanáct a už na stole přistálo nějaké to vínko. A já, jelikož se mi tam začalo líbit a občas mi říkají vtěrka, jsem tam zůstala a dala si sklenku vína taky! A dobře jsem udělala! V přítomnosti těchto vznešených „důchodkyň“ jsem mohla nahlédnout do světa umělců. Opravdu jsem měla pocit, jakoby tyto sudičky stály u opony a lákaly mě prstíkem, abych nakoukla pod okraj, který mi tak velkoryse odhrnuly. Viděla jsem a slyšela jsem dobu, kdy spisovatelé a herci ještě byli umělci a né celebrity. Dobu, nad kterou se vznášela aura úcty, respektu a cigaretového kouře vznášejícího se v kavárnách nad hlavami zbohatlíků. jejich historky byly neskutečné a plné lehkosti, jakoby je už po tisícé četly z papíru a jejich slova se lehce vznášela mezi jednotlivými hlty vína.

Madame Okulárová, která seděla po mé levici, si koupila dvoje kozačky. Úplně stejné, tedy až na drobný rozdíl,  že jedny byly zrzavé. Inu, obula si jednu takovou a jednu makovou a naštěstí se zasadila o to, aby ve výtahu bylo zrcadlo. Takže si neudělala ostudu na veřejnosti. Já jsem ale toho názoru, že jako průvodkyně by zásadně  měla chodit s každou botou jinou, protože je to originálnější poznávací znamená než deštník nad hlavou. Turisti se stejně v Praze musí koukat pod nohy, aby nešlápli do…no do hovna. Za to slečna Šátkohlavá se kamarádí s Dášou Veškrnovou (o paní Havlové teda nic neříkala). Povídala, že měla takový zděděný kabát /podle popisu si prostě vybavím něco pytlovitého do hranata a naprosto asexuálního ze sedmdesátek s neurčitou barvou/ , ve kterém si to kráčela po městě a někde se s ní potkala a jak tak dál kráčela a došla až k domovu, a už už strkala klíč do zámku, cítila, jak je Dáša za ní a ťuká jí na rameno. „Ehm, pardon, ale já po tom kabátu hrozně dlouho toužím. Kde jste ho koupila?“ „Ten je zděděný.“ A díky tomu je to kamarádka slečny Šátkohlavé.  A díky radě paní Vyhlazené, nebudu kupovat odpadkové pytle ve slevě. No, nekupte to, povídala. Z 46 korun na šest /nebo devět..já si ta čísla prostě pletu:-)). Koupila si dvoje. A už ví, proč byly tak levné.  Neměli slepené to dno, nejspíše. Dala do nich kočkolit (použitý) a co se nestalo. Spěchala z domu a kočičince měla úplně všude. Takže nekupujte pytle v akci.  Paní Vyhlazená, která se mi jevila jako příjemný mix paní Medřické a Boženy Němcové, taky povídala historku o recepční z Hlasového fondu, která byla vyhlazenější ještě více než ona. Nosila pořád takový klobouk. A tak se jí ptala, jak to dělá, že má tak dokonalou a vypnutou pleť ve svém věku. A recepční Hlasového fondu v ní pojala takovou důvěru, že jí to řekla. (Mě ale paní recepční z Hlasového fondu nezná a nepojala ve mě důvěru, tak vám to říkat nebudu.)Ale bylo to tak vtipné, že jsme propukly všechny v huronský smích a začala se řešit indulóna. Jakožto nejlepší všelék na všechno. Na boty, na obličej, na ruce, na nohy..no prostě na všechno. Indulona je prostě zázrak a díky němu všichni vždycky měli ksichtíky jak dětskou prdélku. A dozvěděla jsem se, že to byla mast, která se nedala normálně koupit, že se pouze fasovala v práci. Paní Vyhlazená završila diskuzi o indulóně prohlášením, že když indulónu, tak na pánev. A madame Okulárová se podivila, že je indulóna tak stará.  A já jsem pohledala na internetu a mám vzkaz. Opravdu je tak stará. Letos slaví 68 let. Indulónovat jsme se začali už v roce 1948. Ale nakonec se všechny sudičky shodly, že nejlepší je vepřové sádlo, protože je nejblíže tomu lidskému, jak vysvětlila madame Okulárová.  Čtveřici sudiček uzavřeme dámou Tihošlápkovou. Ta seděla naproti mě, pokuřovala cigaretky, občas pozvedla koutky úst v náznaku úsměvu a … mlčela. Nemohu si vybavit její hlas, ale její uši kmitaly na všechny strany. Jako jediná ze sudiček opravdu poslouchala historky těch ostatních a potvrdila slova Okulárové. „My se totiž hrozně rády posloucháme.“ Drahé vznešené důchodkyně, já vám velice děkuji za společnost a za tu krásnou hodinku ve vašem světě. Kdyby každá druhá babča byla jako vy, svět by byl hned hezčí. A Okulárová – vám děkuji za číslo na Yettyho. Opravdu to na tom trávníku byl on a opravdu si koupil jinou bundu!

Po dopití sklenky bílého vína v pravé poledne jsme se rozešly. Dámy zamířily pryč z areálu a já k nedalekému trávníku, kde pobíhal hárekryšňák a tušila jsem Yettyho v nové bundě. A byl to on. Měl moc práce s hledáním pana Klause, který prý údajně prohlásil o něčem kolem akce Karla IV. „to je ale píčovina, co?“(neberu to vážně, známe Yettyho:-)) a tak jsme se domluvili, že se potkáme u jeho stánku Bondy tak za půl hodiny.  Mezitím jsem se sešla s Meghan z Knížního vesmíru, daly jsme si kávu a probraly možnou spolupráci při příštím Světě knih. Takže až to klapne, tak nás nejspíše najdete na Světě knihy 2017 na jednom stánku. Což je pozitivní zpráva, nemyslíte?

Po rychlé kávě jsem utíkala zase dolů do stanu a začala pátrat po stánku Bondy. A našla jsem ho, ale Luboš Y. Koláček (dále už fakt jen Yetty – btw. doplň si informace na wiki) tam nebyl. Tak jsem mu tedy volala, jako kde se flákáš šmajdalfe a konečně jsme se potkali. Venku na buřtu. Pokecali jsme o tom, co je u koho nového. On se pochlubil knihou o Karlu IV. a zeptal se jak vypadají Frídy. Já se pochlubila Hranatým šitíčkem a odpověděla, že Frídy se mají fajn a mám ještě sedm let na dokončení, neb říkal, že klidně deset let ať na tom pracuji. A samozřejmě, že padly nějaké ty výmluvy o nedostatku času, moc práce a málo rukou na sundavání dítka z dvoumetrového plátna. Naštěstí je Yetty tvor chápavý.:-) Dojedl párek a šel vystřídat kolegu na stánek.

Uvnitř stanu bez vzduchu a nedostatku kyslíkových  masek jsem o něco později zase sešli. Tentokrát byl ve společnosti pana Otomara Dvořáka. Já jeho knihy nečtu, ale znám. Dlouhou dobu jsem je přerovnávala v práci v regálu s nápisem „historické romány“. Já ho poznala, neboť jsme se již seznamovali před pár lety na Světě knihy. Tedy Yetty nás tenkrát seznamoval. Ale asi si to ani jeden nepamatoval, neb jsem byla představena znova.

 

„Toto je moje skoro dcera, protože…(bla bla bla bla – tuto historii fakt vědět nepotřebujete) je vynikající malířka a šije polštáře pro knížky..tak dělej, ukaž mu to.“ Yetty je prostě Yetty. A pan Dvořák vypadal čtecím polštářem poměrně pobaven. To byli dva ze Svaté trojice, které jsem letos opět potkala. V duchu jsem si říkala, že už chybí jen pan Bauer a je to jasné. Chvilku jsme tam plkali a já se zmínila, že naše kolegyně má ráda historické romány a české autory (Iwik) a že určitě budeme chtít udělat nějaký ten rozhovor. Tak je domluveno, až bude chvilka uděláme rozhovor. A dostala jsem vizitku. Pan Dvořák taky poznamenal, že pro dnešní autory jsou knižní blogeři důležitější pomalu více, než odborníci  a jejich odborné názory. Nemohu jinak než souhlasit.

Udělali jsme nějaké fotky, vyfasovala jsem Yettyho knihu o erotickém Karlu IV. a šla hledat stánky nakladatelů, se kterými spolupracujeme. Někteří chtěli vidět mě a já chtěla poznat všechny, se kterými si píšu ty emaily.

A tak nastalo hledání stánků, které jsem odmítala hledat podle mapy. Aspoň si to prolezu celé a mrknu, kde co je. A při kouknutí na hodinky mi bylo naprosto jasné, že letos se mě žádný program netýká. Nestíhám a jsem tu přece pracovně. První kroky mě zavedly ke stánku Metafory a hledala jsem slečnu Herynkovou. Nakonec jsem na ní narazila až později, protože pořád někde poletovala a nebo mi v konverzaci s ní bránila Yrsa a dav fanoušků.:-) Tu jsem si tedy nevyfotila a ani nenechala nikam podepsat, jelikož její knížky nečtu a žánrově je mimo mě. Každopádně jsem z ní neměla nijaký pocit. Prostě písmenková celebrita. Ale každému se líbí něco a někdo jiný. Třeba až si někdy od ní něco přečtu, bude se mi to líbit.  Slečna Herynková nakonec měla i čas na pokec. To je tak sympatický člověk a hlavně osoba na svém místě. Obě jsme se tam rozplývaly nad připravovanou baronkou Blixenovou. A kdo nevíte, o kom je jako řeč, tak nebuďte líní a podívejte se na Vzpomínky na Afriku a taky budete chtít mít farmu v Africe a spát ve stanu s Redforďákem. Nemohla jsem si vybrat knihy k recenzím, neboť mi zásoba od nich došla. Pomoci s výběrem mi přispěchala na pomoc slečna Kulometná. (Já fakt nevím, jak se jmenovala, ale Kulometná je proto, že takovou dávku energie s kadencí slov 1000 za minutu si nedokážete ani představit.) Jééé, tak jak mi zamotala hlavu. Střílela kolem mě takových doporučení, že bych chtěla všechny!! A chci všechny. Sice nemusím některé žánry, které mi nabízela, ale..ještě minuta a četla bych všechno a klidně vzhůru nohama. A slečno Kulometná, Žofka zpívá toto:)

No, nakonec jsem přeci jen neodolala a dvě knihy jsem si odnesla. A vůbec toho nelituju.  Děkuji za ně , neskutečně se na ně těším. Dodělám zakázky a vrhám se na ně:-)

Další úžasná zastávka mě čekala u stánku audio knížek OneHotBook. Stejně super sympatická slečna Nováková jako je slečna Herynková. Chápu, že ty dvě jsou kamarádky. Cestou ve vlaku jsem totiž poslouchala Britt a musela jsem jí jít říct, jak je to skvělé a že díky novému šicímu stroji konečně mohu během jeho puštění poslouhat i jejich audio knížky a že jako tak recenze na Britt bude co nejdříve. Tak mě uklidnila, že ona ze zásady říká, že recenzi ještě nemá a ještě dlouho mít nebude. No, ale ten můj time management se ale přece musí dodržovat. Od dodání jeden měsíc – nanejvýš. (Jo, asi taky začnu říkat, že recenze ještě chvilku nebude:-))) No, prý vyberte si něco, ať to nemusíme posílat. No lidi, to je peklo. Všechny jejich knihy bych chtěla číst ušima. Skvělé kousky. Tak nakonec jsem odešla se třemi. Porodní bábu si prý mám nechat na konec a Jeremyho si poslechnu s mužem.:-)

 

 

 

 

 

 

 

Stánek nakladatelství HOST byl natolik veliký, že jsem kolem něj prošla asi třikrát a neviděla jsem ho. Nakonec jsem si ho ale všimla. Slečna Nečková ale měla opravdu plné ruce práce, tak jsme se jen pozdravily a doporučila mi další knihu. Od nich mám ve čtečce Naslouchače a příště to bude Starý kraj.

Paní Bařtipánovou z Portálu jsem zastihla až na podruhé. Milá osůbka. A doporučila mi další knížečku pro naší malou. teď od nich doma čteme malé Kůzlátka a během dne tečkujeme. Já tedy tečkovala už ve vlaku, protože jsem neodolala. Výborná Knížka s velkým K.

 

Našla jsem i stánek Alpress, kam jsem se šla ukázat. Vzala jsem knížku pro muže, s tím, že mi recenzi nadiktuje, protože neumí psát omáčku okolo. Ale vypadá to, že jí nakonec přečtu i já, protože se mi začíná líbit čím dál tím více. Aspoň podle toho, co se o ní dozvídám a co jsem tak náhodně zalistovala ve vlaku. Děkuji za doporučení:-)

Na stánku Slovartu  jsem byla několikrát, ale bylo tam pořád tolik lidí, že jsem nechtěla raději rušit.

Také jsem koupila muži dva chybějící svazky Nadace od Asimova. Z těch mám i já dokonce radost.

Ale musíme také uzavřít kapitolu o Svaté trojici. A uzavírá jí Jan Bauer, kterého si pro sebe tak trochu usurpoval víte kdo? No, Yetty. Takže začala opět představovačka. (Ano, už i s ním mě seznamoval Yetty kdysi dávno a ani tady si to nikdo nepamatoval:-))

„Toto je moje skoro dcera (bla bla bla, fakt to nebudu vysvětlovat, to je mezi námi a nám to tak vyhovuje..tedy mě, Yetty to vykládá jak rozprávku na pokračování všem:-)) výborně kopíruje známé malíře (povšimněte si, jak to graduje a jakých schopností se mi dostává) a vede úspěšný podnik s obaly na knihy a polštáři pro knihy.“ Tak jsem si tedy opět s panem Bauerem potřásla rukou a vysvětlila jsem mu, že Yetty přehání, protože Picassa a jeho čtverečky sice asi obmaluju, ale na Rembranta si netroufám. I pobavilo ho to. Načež se nějak sklouzl k věku, že oni staří vlci a já taková mladá. Tak jsem odvětila, že ve třiatřiceti letech mám už taky mládí v prdeli a do důchodu daleko. A pan Bauer hned že jako tykačka. Tak tedy tykačka a ahoj Honzo:-))Domluvili jsme se, že přes ty internety uděláme nějaký ten  rozhovor, dostala jsem další vizitku a pokračovali jsme dál v bloudění po výstavišti.

A víte vlastně proč Svatá trojice? Protože pokaždé když na Světě knih potkám Yettyho, potkám i je dva. Svět knihy je pro mě vždy hlavní vzpomínkou na trojici Koláček, Dvořák, Bauer. Já je nečtu, ale vím o nich. Já je nečtu, ale znám jejich práci. Já je nečtu a mám k nim úctu a respekt (z Yettyho mají hlavně respekt moje játra:-)). Kolem nich se totiž ještě pořád vznáší zbytek té aury umělců, co jsou ještě umělci a jsou Páni spisovatelé. Ta aura, která chybí spisovatelským celebritám, na které se stojí fronty a jsou bestsellery ještě dříve, než o nich vůbec víme. Takže pánové a sudičky. Děkuji za krásný sobotní den na Světě knihy 2016 a budu se na váš těšit zase příští rok. A na některé snad i dříve.

A nastal čas jet domů. Žlutý vak už nebyl plný zakázek, ale knih, zážitků a setkání. Díky opoždění vlaku na trase jsem měla k poslouhání Britt zase nějakou tu minutku navíc. Ale než jsem si jí pustila, musela jsem si prohlédnout a pročíst všechny knihy. Na vyskládanou hromádku na malém stolku pod oknem se štiplístek netvářil moc chápavě. Bolely mě nohy, záda a odřela jsem si z bot paty. (A to opálení na ramenou taky zmizelo – nebylo to totiž opálení, ale pořádné otlačení od popruhů kabelky a vaku:-)) Celý člověk mě bolel, ale duše dostala potravu. Aspoň teď, když na mě dolehl po těch několika dnech záhulu nějaký moribundus, mám co číst a poslouchat.

Já jsem se letos na Světě bohužel neúčastnila žádného programu, nechala jsem si všechno ujít ( a severské autory nečtu, takže toho stejně pro mě asi ani moc nebylo). Byla jsem tam pracovně – nepracovně. Ale jako vždy bylo všude plno lidí, kteří jsou důkazem, že o knihy zájem je. Jako vždy docházelo na ochozu jídlo k obědu, jako vždy byly fronty na záchodech, jako vždy tam bylo nedýchatelno a jako vždy to bylo skvělé:-) Opravdu se na příští rok zase těším a už odškrtávám v kalendáři.