mid_pristav-nadeje-fc9-303136

Štěstí je, když milujeme, co potřebujeme, a potřebujeme to, co milujeme. A když to dostaneme….

-Yann –

15281160_10210177396824285_1267519184_n

Marianne je opravdu nešťastná. Je na dovolené v Paříži se svým sebestředným manželem a chce spáchat sebevraždu. Osud však zasáhne a nějaký tulák jí zachrání život. Ona leží v nemocnici a přemýšlí. Vše se tak zamotá, že uteče z nemocnice a najednou sedí v autobusu do Bretaně. Najednou dělá věci poprvé podle svého, a ne jak jí to diktuje její muž. Musí vidět městečko Kerdruc a tam se vydá do náruče moře. Tam to vše ukončí. Cestou se jí honí myšlenky o jejím příšerném manželovi, který jí zničil život. Myslel jen na sebe, všechno jí zakazoval, podváděl jí, byl neustále protivný a hlavně – zajímaly ho pouze jeho potřeby a vůbec ne ty její. Ale to se vše změní. Když Marianne vystoupí v tom ospalém městečku na západě Francie z autobusu a nos se jí zaplní vůní moře, začne se konečně cítit živá.

„Ar mor. Všechny ústřice jsou jako moře. To moře, pomyslel si mladík, které nosí každý v srdci, širé a volné, divoké i mírné, bleděmodré i černé. Ústřice nebyla jen delikatesa. Byla klíčem ke snu, který v sobě člověk skrývá. Ke snu o moři. Ti, kteří se obávají dálky jeho horizontu a jeho hloubky, vášně a nevypočitatelnosti, nenajdou nikdy v ústřicích zalíbení. Budou se jim hnusit. Jako se jim hnusí láska, život, smrt a všechno, co moře znamená.“

15227973_10210177400664381_522032010_n

Marianne se v přímořském městečku Kerdruc ocitá, ani neví jak. Jakoby to byl osud, co jí donutilo jít. A najednou… ona si poprvé začne ten život opravdu užívat. Dostane místo v restauraci Ar mor u pobřeží, kde jí také majitelka nabídne pokoj. Vaří výborné speciality z různých mořských plodů, které si musím hned zapsat. Při čtení se mi sbíhaly sliny. Pijí skvělé víno, pivo i cider a užívají si života.

Román vypráví příběhy a osudy celého ospalého městečka Kerdruc a jeho obyvatel. Každý z nich má své problémy a Marianne se snaží všem podat pomocnou ruku. A samozřejmě i oni jí. Obyvatelé a později přátelé jí otevřou oči, ukážou jí krásy života a také jak si ho dostatečně užívat.

„Marianne zamířila k místu, kde hledala konec a našla začátek. Projela by kolem něj málem bez povšimnutí, kdyby se dva řidiči nerozhodli, že do sebe svými vozy narazí. Jsou možnosti v životě člověka pouze náhodné? Nebo jde jen o to jim porozumět? Najednou měla Marianne v srdci i duši jasno. Uvědomila si, že záleží vždy na jedné nebo dvou hodinách. Hodinách vlastních rozhodnutí svobody.“

a0cvnanh

V příběhu je něco tajemného a nadpozemského. Vyprávění o krásné Bretani, záhadných kamenech, mohylách, skřítcích, Merlinovi a jiných legendách, které tuto nádhernou zemí obklopují, je magické. Lidé tam v toto vše věří a nikdo je nepovažuje za blázny. Věří také v osud, setkání a život. A přesně tohle poselství, které Přístav naděje přináší, je krásné. Je plné životní moudrosti, lásky a laskavosti. Nikdy není pozdě změnit svůj život. Ani když překročíte šedesátku. Protože pokud to prostě cítíte v srdci, tak je to správné a vy svému osudu musíte vyjít vstříc.

 

„Velké duše se poznají podle toho, že chyby ostatních používají proti nim.“

 

Moc děkuji nakladatelství MOBA za recenzní výtisk.

 15226415_10210177398024315_1654364901_n

 

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Když budete sdílet, zlobit se nebudeme:-)

Komentáře

comments