mid_tmave-steny-willardu-kc9-303766

Je to deset let, co matka Izzy Stoneové zastřelila jejího otce. Izzy jí za to odmítá navštěvovat ve vězení. Nemůže jí její náhlé pomatení smyslů odpustit. Je to maminka mohla udělat? Vždyť byli tak šťastná a dokonalá rodina… anebo ne?

Izzy žije u pěstounů a začne s nimi jezdit pomáhat v místním muzeu. Propadne pátrání po osudech pacientů Willardu, zdejšího dávno opuštěného ústavu pro choromyslné. Narazí zde na kufr Clary Cartwrightové, ve kterém najde její věci, fotografie a hlavně deník…

15032580_10210039035125329_349235076_n

Píše se rok 1929 a Clara právě oslavila osmnáctiny. Je z bohaté rodiny, kde se dodržují přísná pravidla. Když se pohádá s otcem kvůli jejímu novému příteli, kterého samozřejmě otec neschvaluje, chce odtamtud utéct. Ale to už mezitím otec volá policii a lékaře a nechá ji zavřít do sanatoria pro duševně choré. Odtud ji později převezou do státního ústavu Willard, kde se s lidmi zachází hůř než s dobytkem a chovanci zde žijí v otřesných podmínkách.

„Následujících šest dní byla Clara zamčená na odporně páchnoucí izolaci v cementové kobce, kde jediným vybavením byl záchod a kovová postel přišroubovaná k podlaze. Dvakrát denně jí zřízenec prostrčil okénkem ve dveřích suchý chléb a plechovou misku vývaru. Jestli je den či noc, poznala jen podle holé žárovky na stropě – jestli svítila, nebo ne. Chodbou se rozléhalo řinčení řetězů a bouchání železných dveří, tu a tam zpestřené skřeky a sténáním.“

15057960_10210039030685218_206038618_n

Kapitoly se střídají z pohledu Izzy – současnosti a Clary – minulost. Clary kapitoly mě bavily víc, byla jsem zvědavá, co se v blázinci zase stalo a jak nešťastný osud Clary pokračuje dál. Ale ani Izzy příběh nebyl nezajímavý. Postupně se dozvíme, proč její matka otce zabila a jaký vážný důvod k tomu měla. Ne vše v jejím životě, před zabitím otce, bylo tak krásné, jak si pamatovala.

„Všichni měli v pase lano, kterým byli přivázáni jeden k druhému. Jednu skupinu tvořili muži, druhou ženy. Bílé nemocniční župany měli potrhané a pokryté špínou, na nohou, pažích i ve vlasech zasychaly výkaly, zvratky a moč. Jedna žena neustále padala a ostatní ji vlekly za sebou. (…) Někteří z pacientů vrávorali a kulhali, ozývaly se výkřiky o pomoc. (…) Muž ve svěrací kazajce při chůzi střídavě vystrkoval ramena jako hráč amerického fotbalu (…). Jiný měl náhubek. Někteří nadávali z plných plic.“

15057810_10210039046405611_117355302_n

Představte si, že se pohádáte s rodiči nebo manželem a oni vás za to nechají zavřít do blázince. Na doživotí. Tady s vámi zacházejí jako s kusem nábytku, jste ubytovaní v zimě, zápachu, s desítkami bláznů v jedné místnosti. A do toho ty hrůzné „léčivé praktiky“. A to se přesně stalo Claře…

Spisovatelka Ellen Marie Wisemanová píše skvěle a je veliká škoda, že u nás nevyšla její druhá kniha The plum tree. Tmavé stěny Willardu si dokážu představit jako film, určitě by to byl trhák. Příběh vychází z historických faktů. Postavy nejsou reálné, ale popisovaná místa jsou skutečná. Ústav pro choromyslné – Willard – opravdu existoval. Jsou zde popsány způsoby léčby, které se opravdu prováděly v různých ústavech po celém světě.

Román jsem přečetla téměř celý za nedělní odpoledne. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout, dokud jsem nebyla u posledních stránek. Je neskutečné, že se něco takového dělo. Že vás proti vaší vůli mohli zavřít do blázince, i přesto, že jste úplně v pořádku. Příběh je opravdu fascinující. Během čtení si určitě i popláčete. Děj vás úplně vtáhne na chodby ústavu a vy budete všechny ty hrůzy prožívat s Clarou…

 

Děkuji Dobrým knihám za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.

15045652_10210039024805071_1021924280_n

15058779_10210039031325234_848573466_n

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Když budete sdílet, zlobit se nebudeme:-)

Komentáře

comments