big_osvetimska-knihovnice-adm-174557

 

 

Než začnu popisovat děj knihy a psát samotnou recenzi, musím říct: „Páni, klobouk dolů před spisovatelem Antoniem G. Iturbem, který se tohoto tématu zhostil excelentně. Kniha se zařadila mezi ty nejlepší, které jsem kdy četla…“

14454659_10209533097677209_1690266771_n

V září 1943 dorazil do Osvětimi – Březinky transport vězňů z Terezína. Ale tentokrát se stalo něco neobvyklého – neproběhla selekce. Všichni, včetně starých lidí a dětí, kteří byli dříve posíláni automaticky do plynu, byli umístěni do prvního, výhradně českého rodinného tábora. Příběh je skutečný, se skutečnými křestními jmény (u některých byla pozměněna příjmení). Díky vzpomínkám dnes čtyřiaosmdesátileté Dity Krausové, se dozvíme, že existoval blok 31. Tento blok byl veden Fredym Hirschem a Dita v něm dělala ve svých čtrnácti letech knihovnici. Děti se zde potají učily jako ve škole a Dita strážila těch pár knih, které byly samozřejmě zakázané, jako oko v hlavě. Jedna z knih, která se stala Ditinou srcovkou, byla Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Proč tu byl blok 31? Na jak dlouho? Co s nimi poté bude? Na tyto a spoustu jiných otázek se snaží Dita najít odpovědi.

„Lidský život v Osvětimi nemá cenu ani zlámané grešle, je tak bezcenný, že už ani nikoho nestřílejí, protože kulka je cennější než člověk. Jsou tu společné komory, kam pouštějí plyn cyklon, neboť zlevňuje náklady a jediný sud s jedem stačí zabít stovky lidí naráz.“

14264111_10209458832660630_7367075098183622506_n

Když Dita s maminkou dorazila do Osvětimi, byla noc. Pamatuji si přesně, jak jsem četla, že nikdy nezapomene na plechový rachot, když odsouvali dveře vagonu. A na první doušek ledového vzduchu páchnoucím po spáleném mase.

Dita v Osvětimi vzpomíná na dětství a také jak žili s maminkou a tatínkem v Praze. Jak bloumala ulicemi, procházela se po Staroměstském náměstí a dívala se na Orloj. Pak také popisuje dobu, kdy je poslali do Terezína.

14429187_10209533100757286_987660176_n

Ve vyprávění nechybí ani doktor Mengele. Dita se s ním setkávala často tváří v tvář a popisuje, jaké hrůzy prováděl za zdmi jeho „nemocničního baráku“.

 

„Takové pitvy zaživa, ty jsou nejobjevnější.“ (…) „Vidíš, jak do žaludku přichází poslední proud krve, který ještě srdce stačí napumpovat. Mimořádně zajímavé pozorování.“ Mengele se zahloubá sám do sebe a myslí na svou dokonale vybavenou pitevní laboratoř…

14302722_10209467783484395_797082243_n

Přišlo mi nejdříve trochu zvláštní, že příběh české dívky objevil a poté sepsal a zviditelnil až španělský spisovatel. Ale velké díky za to, opravdu.

Dozvěděla jsem se spoustu nových informací o Osvětimi. Například to, že tam byl již zmiňovaný blok 31, ve kterém se učily děti. Hrálo se zde dokonce i divadlo pro všechny důstojníky a velitele. Dokonce i Mengele se chodil dívat na představení, ve kterém hráli židé.

14407597_10209533104557381_1509797302_n

Román popisuje vše, co se dělo uvnitř Osvětimi do detailu. Co dělal Mengele za pokusy, jakou práci dělal muž, který pracoval jako „odklizeč“ mrtvol u plynových komor a spoustu dalších věcí. Vypráví se zde více lidských osudů. Ne jen Dity, ale třeba Fredyho Hirsche, vedoucího tohoto bloku, nebo Rudyho Rosenbergera, který zde dělal zapisovatele. Nebo Anny Frankové, kterou Dita potkala v koncentračním táboře Bergen – Belsen.

Při čtení mi bylo hodně „ouzko“. Tak, jako mi při žádné knížce o holocaustu nebylo. Osvětimská knihovnice je hodně silný příběh, ze kterého vás bude mrazit, budete plakat, ale zároveň budete chtít číst dál, protože vás prostě tato kniha chytne a nepustí.

„Obrovský bezedný příkop plný mrtvol. Těla vespod jsou ožehlá plamenem a svrchní vrstvy jsou navršené na sebe v šílené změti trupů, hlav, propletených končetin a cárů zažloutlé kůže. Tady smrt ztratila veškerou důstojnost a degraduje lidské bytosti na hromadu obyčejných zbytků.“

Mrtvá těla na denním pořádku. Smrt. Bláto. Zima. Blechy, vši a štěnice. Špína a nemoci. Strach. Mrtvoly všude kam se podíváš. To je Osvětim a později i druhý tábor Bergen – Belsen. Angličané mysleli, že osvobozují vězeňský tábor, ale místo toho nacházejí hřbitov. Živé nelze rozeznat od mrtvých.

Dita miluje knihy, stejně jako my. Váží si jich. Prožívá každičký příběh skoro jako na vlastní kůži. Když pečuje o obálky, přejíždí prsty přes hranu a hladí je… Já se prostě při čtení těchto vět i usmívala. To právě knihy jí také ulehčily život v Osvětimi. Odnesly jí do jiných světů, kde jí bylo krásně…

Osvětimská knihovnice je opravdu jednou z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla a všem ji vřele doporučuji. Určitě by si ji měl přečíst každý, koho téma holocaustu (jako mě) velice zajímá. Upoutá vás od prvních řádků a nepřestanete číst, dokud nebudete na úplném konci. Historická fakta o všech osobách knihy a jak žily až do konce svého života, jsou také víc než zajímavé. Určitě se budete chtít, jako já, zase podívat do Terezína a vidět Ditiny obrazy, které tam jsou vystavené a koupit si knihu Můj bratr dým, kterou napsal její manžel a ona je tam jezdí prodávat…

„Ti, kdo odejdou, už víc netrpí…“

 

Za recenzní výtisk této výborné knihy moc děkuji Dobrým knihám.

Knihu koupíte zde.

14355934_10209467781164337_1014454130_n

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Když budete sdílet, zlobit se nebudeme:-)

Komentáře

comments