nejmenuji-se-miriam

Tento příběh stále zpracovávám. Byl a je pro mne stále příliš skutečný. Možná proto mi trvalo tak dlouho, než jsem se konečně donutila sednout k počítači a sepsat své myšlenky, postřehy a názory. A ještě pořád si nejsem jistá, co se mi hlavou honí a kam mé vědomí autorka vlastně posunula a schovala. Přemýšlím nad Malikou pořád. Nebo skoro pořád. I kdyby ona neexistovala, určitě existuje někdo, kdo má stejný osud jako ona, jen se možná jmenuje jinak. Kam na ten příběh autorka došla? Kdo jí ho vyprávěl? Ona toto zažít nemohla, ale její slova v knize byla tak přesvědčivá, jakoby ona sama byla Mariam. Jakoby ona ten příběh prožila do posledního detailu. Třeba vážně existují minulé životy, nebo reinkarnace nebo nějaké vtělení. Protože tohle člověk prostě nevymyslí. Tohle musí prožít. Obdivuju autorčin dar vykreslit vše tak neskutečně přesvědčivě, až je to děsivé.

Když jsem viděla poprvé film Schindlerův seznam, rozdýchávala jsem jednotlivé scény týdny. Viděla jsem ho snad dvacetkrát a v závěru jsem vždy byla v šoku a na pokraji slz, když bědoval, že jich mohl zachránit více. Myslela jsem si, že ten pocit k zalknutí, pocit, že se člověk nemůže nadechnout, už nikdy nezažiju. Doufala jsem, že to už nikdy. Ale tato kniha na vás chrstala dechberoucí beznaděj skoro v každé kapitole.

Mě nepřísluší soudit tu dobu, vlastně mi nepřísluší soudit ani tuto knihu. Nad ní musí každý vynést rozsudek sám. Je mi jedno, že se mi pletly dějové linie, je mi jedno, že mě ze začátku rozčilovalo proplétání popisu za více postav v jedné větě. Netrápí mě ani prapodivné myšlenkové pochody staré dámy. Je to nepodstatné. Podstatná je hloubka příběhu, kterou autorka opět povznesla do neskutečných výšim.

Děkuji za vyprávění, díky kterému jsou problémy všedního dne zase jen nedůležité věci. Buďme rádi, za to co máme, protože vždycky může být o tolik hůř, že si to ani nedokážeme představit. Jsem ráda za takové knihy, které mi ukáží, jaké to bylo či mohlo být za války a po válce. Je sice smutné, že vůbec taková kapitola našich dějin existuje, ale je dobře, že se na to nezapomíná. A já jsem neskutečně vděčná, že v době Hitlera, Mengeleho, koncentračních táborů, smrti, hladu a utrpení nemusím žít.

Foto: Lukáš Janičina

Foto: Lukáš Janičina

Knížku řadím opět mezi ty  „jiné“. Především díky kráse psaného slova autorky. Její vyprávění, popis i schopnost vykreslit postavy jsou mezi dnešními autory pomalu až vzácností. Díky za Majgull Axelsson.

Knihu četla i naše kolegyně a její názor si můžete přečíst zde.

Anotace:

Miriam Adolfssonová slaví pětaosmdesáté narozeniny. Když ale dostane darem náramek připomínající práci cikánských stříbrotepců, stane se něco naprosto nečekaného.

„Nejmenuji se Miriam!“

Po tomto ohromujícím prohlášení stará paní otevře stavidla vzpomínek, které pohřbila hluboko v sobě. Není Židovka, jak se všichni včetně její rodiny domnívali. Je Romka. Její pravé jméno zní Malika. Jejího bratra zahubil v Osvětimi doktor Mengele. Aby přežila, oblékla si šaty židovské dívky Miriam, která strašlivou cestu zaplatila životem. Vzala si její identitu.

A pak ji čeká transport do Ravensbrücku. Další nekonečné peklo zimy, hladu, trýznění a nemocí.

Vyjít s pravdou ven se však neodváží ani poté, co z něho konečně unikne. I ve Švédsku, kam ji polomrtvou, podvyživenou a nakaženou skvrnitým tyfem po osvobození odvezli, jsou totiž cikáni na okraji společnosti. Uzdraví se. Vdá se. Zůstane. A pro celý svět hraje roli Židovky z dobré rodiny.

Ani její manžel nemá o ničem tušení. Jenže teď už Malika mlčet nemůže…

Nakladatelství Metafora je prostě také jiné. A já mu děkuji za takové skvělé knihy.

 

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Když budete sdílet, zlobit se nebudeme:-)

Komentáře

comments