madame-picasso

Mám ráda malíře. Mám ráda Picassa. Mám ráda vůni barev, ředidel a pohled na dokončené plátno. A proč? Protože mám občasné návaly touhy nějaký ten obraz namalovat. A občas to i udělám. Nejsem ale Picasso. Nejsem ani malíř.

Ale..s madame Picasso jsem měla pocit, že malíř jsem. Nebo alespoň nějaký umělec. Kniha vás totiž vtáhne do světa, kde nikdo jiný než umělci nežije. Neexistují obyčejní lidé. Vaše mysl krouží pouze mezi básníky, malíři a herci. Ostatního nic neexistuje. A pokud to existuje, vznáší se to všude kolem v rozmazaném závoji tušení, že by tam něco jiného mohlo být, protože jinak by vznešený svět bohémů nemohl existovat. A vy to víte. Ale nevnímáte. K životu vám stačí okusovat Picassova plátna, Apollinaire vás bude místo vodou napájet svými básněmi,oblékat se budete do snových kostýmů legendárního Moulin Rouge a místo ke květinám budete čichat k nezaschlým olejovým barvám. A rozhodně se budete chtít stát kubistou. Nebo básníkem. Budete chtít jet do Paříže, do Španělska a uvidíte ve svých představách sami sebe, jak stojíte u malířského plátna na velké terase viktoriánského domu někde na jihu Francie s výhledem na rozkvetlou zahradu a neudržovaný park. Budete chtít malovat na zdi. A ucítíte toho během čtení mnohem více a mnohem více toho  budete chtít cítit a zažít. V tomto je kniha bezesporu výjimečná. Jakoby trochu toho opia z knihy prosáklo až k vám.

Ale musíme opustit snovou říši, kterou tato kniha probouzí. Dedukce autorky je úžasná. Z pár faktů a dopisů, které prostudovala složila tento mocný příběh. Kolik se toho ale opravdu událo, nebo spíše jak se to vlastně všechno tenkrát sešlo, to neví nikdo. V knize je na můj vkus příliš málo Picassa a hlavní hrdinka Eva mi často připomíná styl postav Mary-Sue. Taky mě hodně zamrzelo, že krádež Mony Lisy byla tak odfláknutá. Já vím, že kniha je o Evě a ne primárně o Pablovi. Ale i tak si tento moment , který měl vliv nejen na něj, mohl zasloužit více jak tři věty. I závěr knihy je jasný už od konce druhé třetiny. (I pro ty, co život Picassa neznají). Kniha je víc červená knihovna, než jsem předpokládala. Občas jsem nad některými větami musela protočit oči a zavrtět hlavou, protože to bylo už i na mě příliš velké klišé. Ale já jsem do knihy nešla s tím, že si jdu přečíst romantiku. A dostala jsem jí. Možná proto to zklamání z některých částí knihy. Kdybych do ní šla jako do romantické knihy, byla bych určitě u vytržení z každého slova v ní. Já na ty romanťárny ale moc nejsem.

Romantická kniha je to bezkonkurenčně jedna z nejlepších. Já si z ní ovšem odnesla TEN pocit. Já potřebuji k životu knihy s TÍM pocitem.

Děkuji za výtisk nakladatelství Metafora. A už se těším na „měla jsem farmu v Africe“ :-))

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Když budete sdílet, zlobit se nebudeme:-)

Komentáře

comments