_vyr_1185obrazok

Něco o autorce:

Narodila se jako nejmladší ze čtyř dětí a spolu s rodinou žila v malém dřevěném domě na břehu řeky Hawkesburry, dokud se řeka roku 1964 (Marianne bylo tehdy pět let) nevylila ze břehů a nesmetla s sebou nejen příbytek celé rodiny, ale i veškerý jejich majetek. Rodičům se podařilo zachránit jen několik drahocenných fotografií. Po této katastrofě se všichni přesunuli k příbuzným do Richmondu (v Austrálii) a posléze do Blacktownu.

S knihami se seznámila ve školním věku, první román, který přečetla, byl Oliver Twist Charlese Dickense. Četba ji zcela pohltila a Marianne jí začala trávit většinu svého volného času. Po dokončení administrativního vysokoškolského kurzu pracovala nějaký čas pro státní úřad, čtyři dny po svých jednadvacátých narozeninách se vdala a zanedlouho se rozhodla nastoupit dráhu matky na plný úvazek. V roce 1988 se s rodinou přestěhovala do Coffis Harbour, nádherné, turisty hojně navštěvované oblasti, proslavené svými plážemi, horami a deštnými lesy.

Zde se Marianne rozhodla pokračovat ve studiích a nakonec se sama stala učitelkou administrativních prací. Zapsala se rovněž do dálkového kurzu psaní a postupně se zúčastnila několika spisovatelských soutěží. Jako první jí vyšel tiskem román Dávná kletba, který byl posléze přeložen do více než deseti jazyků. Marianne zaujala myšlenka alternativních dějin, vrhla se na studium mytologie starého Říma a Řecka a rané Mezopotámie a dala tak vzniknout své slavné trilogii Strážci času. Za svou tvorbu získala řadu ocenění, zejména z žánru literatury pro mládež.

Počátkem roku 2004 u ní byla diagnostikována myelofibróza – zhoubné onemocnění kostní dřeně, jejíž transplantaci záhy úspěšně podstoupila (dárkyní byla její sestra Therese Mallia). V současnosti žije stále v Coffis Harbour v Novém Jižním Walesu s manželem a svými třemi dětmi.

 

Anotace:

Koho z nás neláká možnost změnit minulost nebo ovlivnit budoucnost? Právě o to jde v trilogii, jejíž první část – román Vyvolený – právě přinášíme pod vánoční stromeček. Vzrušující kniha pohybující se mezi žánry sci-fi a fantasy nabízí vše, co očekáváme od napínavého románu.

Recenze:

„Hele, četl jsi Strážce?!“ Zapípal mi mobil a já pohlédl na krátkou, nic neříkající smsku.

„Ne, co to je?!“ Odpověděl jsem a jediným tlačítkem jsem odeslal odpověď.

„Přečti si to, je to parádní knížka… Chtěla bych na to hrát RPG.“

Neváhal jsem a zašel do prvního knihkupectví v mém rodném městě, které bylo asi patnáct minut od mého baráku a koupil si tuhle knížku. Toto knihkupectví, jako jediné v našem městě je už bohužel zrušené. Nicméně, abych netlachal o zbytečnostech, rád bych se dostal k mé druhé nejoblíbenější trilogii současné doby. Na začátku musím říct o knížce pár informací. Je to pěkně sepsané Fantasy, skoro by se dalo říct, že i pohádka určená i pro ty mladší čtenáře z nás. Tato trilogie je celá psána v ich-formě, což dává čtenářovi pohled… no, pro mne to byl pohledu poněkud zvláštní. Měl jsem pocit, jako bych celý příběh prožíval já sám a né někdo druhý… Každá kapitola je vyprávěna z pohledu jiné osoby, autorka má pečlivě promyšlené jejich pocity, charakter postav a samozřejmě i reálie světa.

Za těžkým a chladnokrevným souboji stojí dvě organizace. Jedna si říká Strážci času vedeným velkým Lorianem a druhá Řád Chaosu, vedenou temnou vůdkyní Lathenii společně s Marukem. Obě dvě organizace se snaží něčeho dosáhnout. Strážci usilují o to, aby dějiny nebyli jakkoliv přepsány a Řád Chaosu chce všechno do puntíku zničit.

Marianne pro svůj příběh čerpala hodně z poznatků naší historie a převedla je do úžasného děje, který má spád, akci a napětí. Samozřejmě nechybí ani rozpory mezi samotnými postavami. U této knihy se mi nejvíce líbilo to, jak si autora dokázala hravě poradit s tím, jak nejrychleji vtáhnout čtenáře do děje. Především propracovaným příběhem a to je právě to, co podle mého názoru dělá tuhle knihu úžasnou.

Úryvek z knihy:

Probouzím se s pocitem nevyslovitelné tíhy v celém těle, jako by mi mozek v noci naplnili olovem. Zase ten sen. Zase ta stará noční můra. Už celých dvanáct mě ve spánku pronásleduje tahle zrůda. Řekli byste, že v šestnácti je nejvyšší čas, abych se zbavil podobných dětinských představ. Jestli mají nějaký skrytý význam, neměl bych ho už dávno pochopit? Asi ano.

Hlava mi stále ještě duní, ale přesto jakoby zdálky slyším nějaký hluk. Nejdříve mě napadá, že je to Dillon. Někdy se staví před školou a jedeme spolu autobusem. Pak si ale uvědomuju, že je neděle.

Mozek začíná neochotně pracovat a informuje mě, že naříkavý zvuk přichází z ložnice rodičů. Je to máma. Vzlyká stále hlasitěji, pláč se mění v trhavé vzlyky, které nelze přeslechnout, přestože se je zjevně snaží tlumit polštářem. S velkým úsilím se přinutím vstát a natahuju si džíny. U máminých dveří se zhluboka nadechuju. Když naposledy takhle sténala, nedokázala se zastavit celé tři dny.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Když budete sdílet, zlobit se nebudeme:-)

Komentáře

comments