woman-441415_640

„Sysinka není vůbec Hranatá. Ona je to pomyslné Pí, co všechny ostré hrany pěkně zakulatí. Všechno krásně zjemní, rozjasní a její verše dávají všemu najednou smysl. Sysinka není ani tak člověk. Ona je bytost. Prostě tu je a dělá svět hezčím. Pomocí slov. A s těmi umí opravdu kouzlit.

A více se o ní dozvíte buď mezi řády a nebo až ona sama bude chtít:-)“

 

Každé dítě, když je malé,

vidí věci dokonalé,

hledá lásku, poznání –

na svět lidí pozvání.

Důležitý pro něj hmat,

z kostiček si staví hrad –

když jej ale chytne máma,

dávno už ví, že je známá…

Oči slouží ke koukání,

uši zase k poslouchání –

co však jeho zajímá?

Přece nová rodina!

Když se na něj máma směje,

to je pocit, který hřeje,

když mu pak dá s láskou pít,

cítí, že to má tak být.

Jakmile ho táta koupe,

klidně, tiše, s citem houpe,

ví, že jej má taktéž rád,

může klidně, tiše spát.

Roky plynou, vše se mění,

mnohé spadá v zapomnění –

dítě si chce s jiným hrát,

hledá pojem „kamarád“.

V škole bývá srovnáváno,

zjišťuje, že není samo,

jehož nitka osudová

není tak moc pohodová.

Snaží se však zapadnout,

držet se a nespadnout

mimo třídu vrstevníků,

když se daří, tak má kliku!

Mnohdy se však děti smějí –

nehezké se věci dějí,

dítě hledá ale dál

cestu, aby nepadal…

Rodina své místo ztrácí,

je to domov, kam se vrací

rádo, ale s pocitem,

že zná větší matku – Zem.

Přicházejí první lásky –

buď krasavci, nebo krásky,

radost, také zklamání –

nový pocit poznání.

Doma člověk téměř není –

od rána až do setmění

chce užívat života –

to nastane samota.

Jeden pocit druhý střídá,

s rodiči však vyjít.. Bída!

Všechno zná a umí líp,

proč nemůže sám už žít?

Jednoho dne pozná ale,

že ambice velké, malé

co měl v době studií,

čas a rozum odkryjí.

Ať je žena, nebo muž,

nechce žíti takto už –

hledá lásku životní

a ne známost na pár dní.

Svatba, poté rodina,

tím koloběh začíná,

opět znova, od miminka,

to tatínek, tu maminka.

Vidí opak rubu – líc,

pro své dítě chtějí víc,

milují ho, rozmazlují,

svoji lásku utužují.

Pryč jeden rok, deset let –

tak rychle se točí svět,

láska jejich uvadá,

v stereotyp upadá.

Problémy se kupí v práci,

ztrácí smysl pro legraci –

dítě roste, oheň – voda,

radost střídá nepohoda.

Jak „dítě“ pak svatbu slaví,

tak se jistě dobře baví –

když nemůže máma, táta,

starají se o vnoučata.

Člověk stárne čím dál víc,

nebaví ho takřka nic,

mladým lidem nerozumí –

nechápe, co všechno umí.

Jeho vlasy zbělají,

téměř barvu nemají –

důchod jemu právem patří,

vždyť znalostí, těch má za tři.

Prohloubí se rysy v tváři,

které značí jeho stáří,

když někudy chodívá,

berli v ruce nosívá.

Každý život jednou skončí,

rodina se s duší loučí,

všichni pláčí, roní slzy,

že odešel takhle brzy.

Co je potom? Těžko říct…

Někdo říká prázdno – nic,

jiný ráj či život nový,

kdo však pravdu celou poví?

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Když budete sdílet, zlobit se nebudeme:-)

Komentáře

comments